Ulice‎ > ‎

Městský park

  Městský park - nazývat kus přírody (leckdo by řekl džungle), rozkládající se podél tzv. "mlékárenského" (správně Těchlovického) potoka pod severní a východní částí hradeb, městským parkem, se může zdát součastníkům poněkud přehnané, leč v dobách dávno minulých skýtal tento kousek přírody jednu z nemnoha možností relaxace pro tehdejší občany města a bylo o něj také v tomto duchu pečováno.


http://goo.gl/DlzjWK                            http://goo.gl/Ayplwl
                  obr.1163 (1869-92)                              obr.1164 (7.4.2009)

Možnost pořízení černobílého snímku je ohraničena rokem 1869, kdy byla na místě původní střelnice (čp.210) nově vystavěna zde zachycená budova v alpském stylu - a zničujícím požárem 17.4.1892. K fotografii samé některé indicie naznačují autorství známého plzeňského fotografa Otto Bielfeldta, přičemž se přímo nabízí datum 6. červen 1870. Objekt totiž sloužil jako ostrostřelecká střelnice. Sympatický dobový zvyk dříve velel, sdružovati spolková zařízení se zařízeními restauračními. Vzpomínková literatura tudíž popisuje stavbu jako dvoupodlažní, v přízemí prostorný taneční sál s předsunutou zastřešenou verandou, v horním podlaží pak kuchyně, výčep, byt hostinského a velká společenská místnost. Budova neměla vnitřní schodiště, patro bylo přístupné pouze z "horního plácku". Toliko tam, nebo v kuchyni, také byla obsluha, pokud se nekonala žádná oslava. Při větších akcích se ale obsluhovalo ve všech vnitřních i venkovních prostorách, případně se pohostinské kapacity rozrostly o stoly s lavicemi, rozestavěnými na přilehlé ploše.. Sklep na pivo a zásoby, původně pod stěnou konviktu, byl později zrušen. K vybavení patřil i kuželník a zastřešený hudební pavilonek. Časem však význam (nebo obliba) této hospůdky zřejmě poklesl, takže restaurační provoz zde byl provozován jen o nedělích a svátcích, nebo při zvláštních příležitostech. Z luhů stříbrských bájí, pověstí a drbů pak pochází šuškaná verze zániku uvedeného objektu. Podle ní zde byl v době požáru jediným obyvatelem stavení jistý policejní rotmistr Eichhorn, jehož přičiněním se jakási místní rodina dostala pro pytláctví do křížku se zákonem. Takže na oplátku se o půlnoci z Velikonoční neděle na Velikonoční pondělí r.1892 vzaly sirky … a … už to hoří, už to praská. (Čerpáno z publikace „Stadt Mies in alten Ansichten – Dinkelsbühl 1995.) 
Naše generace již pamatuje plochu pod konviktem (viz foto z 7.4.2009) pouze jako „pódium v parku“, kde se prý v těsně poválečných létech konaly o nedělích a svátcích promenádní koncerty. A zmíněné „pódium“ je také poslední upomínkou na kdysi malebnou „klubovničku“ místního střeleckého sboru.


http://goo.gl/1KqTqAhttp://goo.gl/i98p8v
          obr.1165 (19/20 st.)                                 obr.1166 (7.4.2009)

Jak patrno, brali stříbrští na počátku záležitost městského parku zřejmě zcela vážně. Jinak by nejspíš nevystavěli přes Těchlovický potůček lávku, která v oněch dobách ještě neplnila funkci spojky mezi středem města a dnešním Východním předměstím. Přiloženou pohlednici možno rámcově zařadit někam na přelom 19. a 20. století. K porovnání nám pak poslouží snímek ze 7.dubna 2009. My jej využijeme k doplnění představ o fungování výše zmiňované ostrostřelecké střelnice.
V tomto místě máme bývalou střelnici po pravé ruce, za potůčkem, mírně vzadu, mimo záběr. Současně máme, z tohoto úhlu pohledu vlevo, před sebou, opět mimo záběr, stráň pod škvárovým fotbalovým hřištěm, které leží vně areálu místního stadionu. A právě v této stráni bychom dodnes nalezli zbytky kamenné zídky, která vytváří jakousi malou terasu.Vlastní střelba se totiž prováděla z prostoru před budovou střelnice, od zábradlí ve východní částí opěrné zdi nad potokem a terče stávaly na oné terásce. O pevné ruce a ostrém oku tehdy střílejících se můžeme přesvědčit ve stříbrském muzeu, kde je několik unikátních vymalovaných terčů součástí expozice.


http://goo.gl/XPdnhr                             http://goo.gl/LD7v1V
                     obr.1167                                      obr.1168 (7.4.2009)

Již popisovaná lávka, pouze pan fotograf vystihl nabízející se scenérii v plné kráse. Bohužel ani v tomto případě nemáme k dispozici žádný časový údaj. Silným zvětšení daného snímku ale můžeme z róby dámy opřené o zábradlí usoudit, že romantický vodopádek tou dobou ještě šuměl v rytmu secese a tudíž ku slávě panovnického domu Habsburského. 7.dubna 2009 si voda neromanticky odtéká pouze ku přidělání starostí správě Povodí Berounky.


http://goo.gl/er0e4Phttp://goo.gl/H3JvGZ
            obr.1169 (60.léta 20.st.)                                obr.1170

Existence velké bytelné lávky – téměř mostu, zní dnes spoluobčanům, žijícím na Palackého, Brožíkově a dalších přilehlých ulicích, již jen jako vzpomínka na zašlé časy. V oněch „zašlých časech“ ale významně zjednodušovala cestu z náměstí ku stadiónu a dále. Poblíž menší, dodnes existující betonové lávky - cca 10 metrů proti proudu potoka, ji někdy v 60. létech (20.stol.) vybudovali armádní ženisté. Jako stavební materiál vévodilo dřevo, čímž byl ale i předznamenán další životaběh celé konstrukce. Po několik let se lávce, péčí obětavého dobrovolníka, dostávalo potřebné údržby. Poté, co se onen dobrý muž odstěhoval, povětrnostní vlivy a snad i člověku tak blízké ničitelství konaly rychle svoje dílo, takže zakrátko byl konec neodvratný. Ač se nejedná o bůhvíjak vzdálenou historii, nedovedu určit ani přibližnou dobu zániku zmiňované veleužitečné stavby
Pokud by neznámý pan fotograf ze svého tehdejšího stanoviště pohlédl doprava, objevil by po chvíli pátrání cosi jako pamětní desku, vsazenou do úpatí blízké skalní stěny. Dobře čitelný text možno v češtině interpretovat jako poděkování spoluobčanů zakladateli parku Antonu Streerovi. Kalendárium „Stříbro do roku 2000“ k dané záležitosti uvádí: „1844 Starosta Anton Streer založil v údolí potoka na sever od města park, pro jehož rozšíření věnoval i část své zahrady.“ Díky panu starostovi Streerovi tak dostaly následující generace v blízkém okolí města vhodný prostor k procházkám, bohatým na silné citové zážitky, což se mimo jiné nepochybně odrazilo i v přírůstcích počtů školní a předškolní mládeže. Zmíněné strmé skalisko snad mělo být v lidovém místopise zváno „Ochssprung“ („Volský skok“), v upomínku na jakési nerozvážně se pasoucí dobytče, jehož životní pouť netypicky neskončila na jatkách. Eventualita, že by byl hovězí kus ovlivněn pověstí o Šemíkovi je dosti nepravděpodobná, v úvahu nepřichází ani snaha, založit horolezecký oddíl domácího zvířectva.


http://goo.gl/T7KxmF                              http://goo.gl/zuzJk6
                 obr.1171 (19/20.st.)                              obr.1172 (4.3.2010)

Dodnes zřetelná parková cestička směrem k řece, podél levého břehu potůčku, kdysi nevedla do ztracena, ale ještě snad v padesátých létech století dvacátého docházela, již na dohled řeky Mže, k další lávce. I v tomto případě se projevila absence údržby, v součinnosti s běžnými přírodními jevy – vítr,déšť, mráz a všemocný (nebo všehoschopný?) „lidský faktor“. A přitom městské kroniky k areálu parku doslovně uvádějí: „21.11.1948 – Bylo slavnostní zasedání. Park města Stříbra byl přejmenován na park Klementa Gottwalda“. Tak kde se stala chyba? Možná v tom, že asi většina občanů ani netušila, jaké „cti“ se této části městské zeleně dostalo, pročež ji i nadále trestuhodně titulovali pouhým slovem „park“. Když se neví - to se to pak ničí můstky a lavičky, lámou se větve, zakládají černé skládky a znečišťuje potok! (O nekrmení ptáčků a veverek ani nemluvě!) Možné ale i je, že kdyby většina občanů naopak tušila…? Snímek vlevo není datován – velice volně řekněme…přelom 19. a 20. století. Vpravo pak vegetací se prodírající záběr ze 4. března 2010.

«oOo»