Ulice‎ > ‎

Bezručova

Bezručova ulice, dříve V.I.Lenina a ještě dříve Lví (Lövengasse), začíná v rohu náměstí u bývalého hotelu Evropa. Po několika desítkách metrů přetíná ulici Mánesovu a pokračuje téměř k městským hradbám. Zde zatáčí doprava směrem ke konviktu, pod jehož nárožím přechází v ulici Tylovu. Pozůstatkem dřívějsího stavu zastavěnosti (v tomto případě „nezastavěnosti“) je skutečnost, že tato ulice má dnes dvě části,v přímé linii sice shodné, leč navzájem oddělené. Slepý úsek vychází z křižovatky Mánesova – Dostojevského. V průběhu let tedy měnila nejen názvy (původně Salitereigasse), ale i délku.







Bezručova / Mánesova - čp. 563

            
                    obr.103                                         obr.104 (květen 2014)
Z ulice Bezručovy jsme prozatím letmo propátrali jen část při západní stěně dřívějšího hotelu Evropa. Pokud odtud budeme pokračovat za ulici Mánesovu, musíme nutně projít okolo dvouposchoďového čp.563. Z kapitoly „Mánesova“ jsme obeznámeni s faktem, že zde sídlívala městská poliklinika (tehdy OÚNZ) a následně i další instituce. V dobách OÚNZ hostily sklepní prostory ještě další zařízení, jehož posláním bylo rovněž pečovat o tělesné schránky obyvatelstva, a to po stránce osobní hygieny. Tím zařízením byly městské lázně. Uvážíme-li, že v oné době nebývalo samozřejmostí, míti u každé bytové jednotky koupelnu, pak musíme uznat oprávněnost existence takového provozu. Ostatně stejným směrem se zřejmě ubíraly i úvahy našich předků, neboť v této budově fungovaly městské lázně již od r.1922. Mimochodem - doklady o existenci lázeňství tohoto druhu a tudíž i o čistotymilovnosti předchozích generací „Stříbrňáků“, sahají v historii našeho města až do 14.století.
Obr.103 - Díky neudržované fasádě se na nároží se nám pod omítkou na nároží objevuje letitý nápis dosvědčující dřívější přítomnost lázní.
Obr.104 - Dům sloužící nyní jako ubytovna je značně zanedbán. Majiteli a bohužel i městu dělá vcelku ostudu. Dopl. 2014 - na aktualizovaném snímku se objevilo lešení, neklamná to známka počínajících stavebních prací. Snad se tedy konečně blýská na lepší časy a "dům hrůzy" se stane minulostí.

«oOo»

Bezručova - čp. 172

                  obr.105                                           obr.106 (2008)

 Je počátek osmdesátých let (20.stol) a my stojíme v ulici Bezručově, na jejím východním konci, přičemž zády se téměř opíráme o stěnu konviktu. Chaloupka před námi nese čp.172 a ještě má zachovánu trošku pitoreskní, leč umně řezbářsky vyvedenou, verandu se schodištěm. Devadesátá a pozdější léta sem přinesla výrazné změny. Nejdříve, prý v zájmu jakéhosi podnikatelského záměru, byla odbourána veranda (a snad i některé zděné části), načež rozjetému projektu zřejmě došel dech a polozbořenina čp.172 byla opuštěna. Teprve nový majitel, díky nezměrné píli a vynaloženým financím uvedl kdysi romanticky malebnou chaloupečku znovu do obyvatelného stavu, který odpovídá dobrému standardu bydlení konce 20. století.



Ozdobné dřevěné obložení zdobilo ještě v sedmdesátých létech (20.stol.) i jediné okno do ulice. Obdobně byl vyveden také jakýsi štít nad vstupními dveřmi do dvora, který asi původně složil k reklamním účelům. Ani v případě Bezručovy ulice nemůžeme opominout uvést její starší název, který zněl „Salitereigasse“ a odvíjel se od sběru a snad i později výroby ledku draselného, tolik potřebné to součásti směsi, známé coby střelný prach. Sběr byl prováděn oškrabáváním krystalizujícího ledku ze zvětralých kamenů ve sklepních prostorách domů a prováděli jej tzv. „ledkaři“, jejichž živnost bývala chráněna četnými císařskými patenty. Modernější umělá výroba zmíněné suroviny byla zase silně závislá na odpadních produktech z chovu domácích zvířat (hnůj, vnitřnosti). Oběma metodám zřejmě v minulosti Salitereigasse vyhovovala. Sklepení zde existovala a navíc je prý známo, že spolu s Gartengasse bývalo právě tady centrum chovu dobytka ve městě.
(Čerpáno z „Stadt Mies in alten Ansichten“, Dinkelsbühl 1995)



                  obr.107

«oOo»