Tovární ulice - začíná u bloku továren (byvalá Amati a Ohara) na konci vlakového nádraží a poté se postupně svažuje aby kousek za restarací Plzeňka (U Šestáků) vyústila do ulice Kladrubské. Na své krátké pouti míjí další kdysi významný místní podnik - dnes již neexistující GIS.
Tovární ulice

obr.1173 (před 1906)
obr.1174 (1. rep.)
Nepochybně existence železničního nádraží byla příčinou a zároveň i podmínkou vzniku městské části, soustřeďující významnější výrobní podniky. Pohlednice (obrázek vlevo), která dokumentuje podobu těchto míst, prošla poštou v roce 1906. Druhý snímek není datován, lze jej však bezpečně klást do dob předmnichovské republiky. Jako první vyrostl v roce 1898, západně od drážní staniční budovy, objekt továrny bratří Justů (viz dále). Druhou firmou, která ocenila výhody, skýtané železničními kolejemi přímo pod okny, byl podnik Jakuba a Otty Naschauerových. Ti, ač ve městě Stříbře působili v roztroušených provozech již od roku 1889, vystavěli svůj tovární komplex v sousedství Justovy „kobercárny“ teprve v roce 1902 a počátkem roku následujícího zde Naschauerové i zahájili plný provoz. Jeho náplní byla výroba zlacených lišt, rámů a zrcadel. „R. 1912 se (firma Naschauer - red.pozn.) spojila s jinou mimostříbrskou firmou pod názvem Zapadočeský sklářský a dřevařský průmysl. Obměňoval se postupně i předmět výroby, zpracovávala se i okenní skla, dlouhé dříví na vlastním katru aj.“, dále pak… „14. 8.1914 - Továrny Just (tkalcovna kokosových tkanin) a Západočeský sklářský a dřevařský průmysl (dříve bratři Naschauerové) začaly pracovat jen 4 dny v týdnu.“ (Citováno ze kalendária „Stříbro do roku 2000“). Po skončení 1.světové války se zřejmě podnik rychle konsolidoval, takže v roce 1931 uvádí firma ve stavu zaměstnanců 220 dělníků, 15 úředníků a 3 obchodní cestující. Osudy podniku Naschaur v létech 1939 – 1945 se nám jeví poněkud mlhavě - snad byl podnik árizován, neboť sl. Daříčková, ve své pozoruhodné bakalářské práci z roku 2000, zabývající se židovským osídlením Stříbra, uvádí :„ Naschauer Richard - přibyl do Terezína 22.1.1942, zemřel v KZ Izbica.“ . Letmá zmínka pak hovoří o roce 1944, kdy bylo v jarních měsících v Naschauer-Fabrik zřízeno velitelství „Flaků“ – česky „protileteckého dělostřelectva“



obr.1175 (okolo 1930)
obr.1176 (25.7.2009)
Snímky na této straně věnují pozornost objektům firmy Just. Nápis na středovém traktu zde hlásá „Justsche Lagerhausmühle“, monument s věžovitou nástavbou inzeruje „Lagerhaus Mies“. My si však ještě dokončíme povídání o osudech podniku bratří Naschauerových. K dějům válečným a těsně poválečným vypovídá Katalog I. Krajinské výstavy pohraničí (5. – 14.VII.1946 ve Stříbře): „Západočeské dřevopodniky ve Střibře fy Dr. Kolshorn. Zaměstnávají pod národní správou 120 zaměstnanců, z nichž je 60 procent Čechů. Podnik byl v měsíci dubnu 1944 zničen náletem, 14. 6. 1945 převzali národní správu vysokoškoláci a političtí věz­ňové. Dnes je závod v plném provozu, takže národní správci vy­konali se svými zaměstnanci bez cizí pomoci kus úspěšné práce. Západočeské dřevopodniky dodávají dřevivo všeho druhu, dřevěné dlažební špalíky pro vybombardované podniky, dřevitou vlnu, lišty na rámy, generátorové dříví a palivo a provozují též stavební a nábytkové truhlářství.“ K témuž období můžeme vztáhnout i zápis z obecní knihy zemřelých kde dne 23.5.1945 deset položek uvádí jako příčinu úmrtí „těžké zranění explozí“. Postižení byli zajatí němečtí vojáci, ze zajateckého tábora v Teplé, nasazení zde k vyklízení právě Naschauerovy továrny - snad k přenášení beden s municí. Rok 1953 přinesl zásadní změnu. V hlavní budově (čp.510) zahájila činnost strojně-početní stanice jihozápadní dráhy ČSD. Počet zaměstnaných se zde pohyboval zhruba kolem 150 osob. K 1.1.1975 ale uvolněný objekt převzal závod Amati, neboť zmíněné výpočetní středisko ČSD se přestěhovalo do Plzně. Závod Amati Kraslice, zabývající se jako celek především výrobou hudebních nástrojů, však již předtím, v roce 1963, vystavěl v areálu dřívějších „Dřevopodniků “ novou výrobní budovu, takže po rozsáhlých adaptačních pracích v r.1975 se jeho prostorové kapacity značně zvýšily. V dobách vrcholné slávy zde bylo zaměstnáno okolo 220 pracovníků. Bohužel postupně se přiostřující klima panující v českém průmyslnictví nakonec vedlo v roce 2007 k uzavření zdejšího provozu – tou dobou již prezentovaného jako firma Denak..



obr.1177

obr.1178 (1965)
Konečně se dostáváme k areálu firmy Just. Těžištěm výrobního programu zde byla produkce kokosových běhounů a tkaných rohoží. Dílčí změnu přinesla léta I. světové války, kdy byla část objektu převedena na výrobu sušených brambor a instalován moderní válcový mlýn. V těchto prostorách však noci 5.6.1918 vypukl požár, přičemž byla poškozena i část tkalcovny. Během prací, souvisejících s obnovou mlýnského provozu, došlo k dohodě s německým zemědělským skladištním družstvem ve Stříbře (Lagerhausgenossenschaft Mies), následkem čehož byl pravděpodobně (asi v r.1921 - 22) vystavěn již výše zobrazený objekt „ Lagerhaus Mies“ – tedy „ Sklad Stříbro“. Justův „Lagerhausmühle“ byl totiž schopen zpracovat až 300 vagonů obilí ročně, čímž způsobil značné problémy původním mlýnům na řece Mži od Milíkova až po Butov - viz:   
Zprávy z let válečných zcela chybí. Po květnu 1945 byl snad v areálu Justovy továrny nějaký čas umístěn sběrný tábor pro německé obyvatelstvo, určené k odsunu. Poválečný Katalog I. Krajinské výstavy pohraničí pak na str.44 poznamenává: „ Kobercárna fy Just ve Stříbře — národní správce Stanislav Bulin. Zaměstnává 60 dělníků. Vyrábí koberce, rohože, nákupní brašny a pod. Podnik je dobře zařízen, ale potřeboval by mírový výrobní materiál, aby mohl úspěšně zahájit podzimní sezónu.“  V roce 1950 se stala dřívější stříbrská kobercárna součástí n.p. Ohara Aš, přičemž v průběhu let byl stříbrský závod za své výsledky několikrát oceněn. Maximální stavy zaměstnanců se zde tou dobou pohybovaly okolo 220 osob, se zaváděním nového strojního vybavení býval tento počet přiměřeně redukován. (Pozn.: před I. světovou válkou poskytoval podnik Just zaměstnání 150 lidem.). Ještě počátkem 90. let (20.stol.) prošla část výrobních prostor komplexní adaptací. Bohužel, stejně jako v případě bývalé Amati – doba a celková atmosféra následujících let vedly v roce1995 k ukončení zdejší výroby – mimochodem velice slibně se rozvíjející a známé svojí vysokou kvalitou. Snímek vlevo není datován, stručný popis tužkou říká: „Kobercárna bří Justů“. Nijak upovídaný nebyl ani komentátor druhého snímku : „Textilana Stříbro (Ohara) čp. 501 Tovární ulice u nádraží r. 1965“.





obr.1179

obr.1180 (17.7.2009)
A ještě jednou bývalá továrna Naschauer …po válce Dřevopodniky…od roku 1953 strojně-početní stanice ČSD – Jihozápadní dráha…a nakonec Amati, později přetransformovaná na Denak. Snímek vlevo nejspíš zachycuje dobu, kdy v prostorech, užívaných dříve drážní „počítačkou“, probíhaly přestavby , spojené s celkovou rekonstrukcí objektu pro potřeby Amati. Vpravo pak máme zachycen stav ke dni 17.7.2009. Ticho a pusto, budoucnost celého areálu je momentálně tak říkajíc „ve hvězdách“.





obr.1181 (okolo 1930)
obr.1182 (2009)
Pročež zažeňme černé myšlenky a raději se vydejme Tovární ulicí zpět ku městu. Ani tento černobílý snímek není datován. Podle všeho byl ale pořízen současně s černobílým záběrem z předešlé strany. Parkující automobily naznačují, že tou dobou Amati byla ještě plně funkční. Přízemní stavba s plochou střechou je totiž stará amátovská vrátnice. Tovární ulicí tehdy denně, cestou do práce a z práce, prošly stovky lidí. Za současného stavu, prozatím, nelze mluvit o „světlých zítřcích“ této čtvrti. Pokud se zde vyskytují v objektech bývalé Ohary nějaké pracovní příležitosti, zaměstnavatelské firmy v nedávné minulosti přicházely a odcházely takovým tempem, že i obyvatelstvo v nejbližším okolí občas ztrácelo přehled kdo je kdo.

«oOo»