Stará střelnice

přidáno: 15. 6. 2014 6:07, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 16. 6. 2014 9:39 ]
Zdroj: "Kniha vzpomínek" Dinkelsbühl 1995 - překlad Pavla Chvátalová 2003
(Podle vyprávěni zemřelého sládka Wilhelma Reysera napsal Dr. Weschta)
  "Pevnost" Stříbro byla vybudována podle přesně promyšleného plánu na přirozeně chráněné náhorní rovině. Území města svírají opevňovací zdi, okolo se vinoucí příkopy a přirozeně příkré svahy. Na počátku 15. století byly k posílení obranyschopnosti do vnitřních hradeb, většinou v blízkosti ústí ulic, vestavěny sruby z dubového dřeva. Jejich počet a způsob výstavby se v průběhu času měnily. Od těchto srubů vedly schody k městským příkopům, což v případě nutnosti hájení umožňovalo přesun vojsk mezi vnějšími a vnitřními městskými hradbami. Kromě toho je k tomuto období možné doložit existenci pěti městských věží.
  1. Nejdůležitější, dvoupatrová, byla V Chebské ulici (Egergasse) mezi Kohoutovým - Hrdlitschkovým domem na straně jedné a domem bednáře Marschika na straně druhé. V listinách se objevuje pod jménem "turris magna" = Velká věž. 
  2. Další věž uzavírala ulici na opačné straně, v Pražské ulici (Pragergasse). Stávala mezi Strnischkovym a Steinerovym domem a získala označeni "turris parva" = Malá věž 
  3. Jižně od Velké věže stávala další, zvaná "turris rotunda" = Kulatá věž. Možná, že je identická s dosud zachovanou věží v Pakens - Maierově zahradě. 
  4. Čtvrtou věží byla "turris super magna turri" = Věž nad Velkou věží - vůči Mži pod ní, vůči Kšicům nad ní. Zde se pravděpodobně jedná o hradební věž u horního vchodu do parku (Sauteich - rybník "Svinčák"), strženou v roce 1869. 
  5. V listinách často figuruje označení "turris super pontem" = Věž nad mostem. Domníváme se, že tatáž stála v Peschekově zahradě - naproti bývalému kostelu Sv. Elisabety - a byla zbořena jako první, protože vznikem mostní věže (1555 - 1560) ztratila svou funkci ochrany mostu a přední hradby Pražské brány. 
  Místa v krajině, odkud se dalo očekávat ohrožení, pak zajišťovaly do půlkruhu postavené věže. Ostatní strany se díky řečišti Mže popř. potoka v parku jevily méně ohrožené. Kromě již zmíněných pěti věží existovalo ještě více hradeb (šancí) před a za městskými hradbami.
Chtěl-li ně kdo opustit město, měl pouze čtyři možnosti. Buďto Pražskou nebo Chebskou bránou, popř. jednou ze dvou malých bran. Jedna z nich se v pramenech objevuje jako "portula parva" - pravděpodobně se jedná o Židovskou branku - druhá pak jako "porta melondine" - Mlýnská brána, patrně Koubkova branka. Uprostřed této promyšlené dispozice se nacházelo obdélníkové náměstí, ze kterého vedly ulice většinou pod pravým úhlem k vnitřní hradební ulici (Ringstraße).
  Hájení města bylo povinností veškerého obyvatelstva - pod vedením městské vrchnosti. Ta určovala "Capitani" a "Desatniki", jimž byl podřízen určitý počet obránců města. Zbraně byly uloženy částečně na radnici, částečně u jednotlivých obranných jednotek. Časem se tato patriarchální forma rozdělila na dvě části v tom smyslu, že majetní - a těmi byli měšťané - si nárokovali určitá práva, zatímco ti, kteří měšťany nebyli, museli nést břemeno obrany dál, bez nároku na zvláštní práva. Z branných měšťanů se po zavedení střelných zbraní a obzvláště po třicetileté válce vyvinuli střelci, kteří se napohled od „neměšťanů“ lišili také případnými uniformami.
  Tak tomu bylo i ve Stříbře. Střelecký spolek, jehož členy mohli být pouze měšťané, upravil v roce 1793 v parku místo ke střelbám. Tam stávala také první stavba tohoto spolku - střelnice. Měla č.p. 210 a její součástí byl, kromě prostor určených ke střílení, jeden byt v podkroví. Dá se předpokládat, že se tenkrát při střelbách a schůzích, popř. slavnostech točilo pivo. Nevíme, jak tato střelnice vypadala. Víme ale to, že svůj účel plnila po 76 let.
  V roce 1869 vznikla na místě dosavadní střelnice novostavba. Stavební náklady dosáhly 5 000 rakouských zlatých. Chceme-li si dnes o poloze a zařízení této střelnice udělat obrázek, musíme se pokusit vrátit do doby kolem roku 1870.
Z náměstí k pivovaru vedla odpradávna slepá ulička mezi panským domem, jatkami a vinopalnou na straně jedné a bývalým kostelem sv. Magdalény na straně druhé - z toho zbyly po výstavbě nové národní školy (Volksschule - 1826/63) už pouze zříceniny zadní části. Na pozemku pivovaru se nacházela malá dvířka, která vedla jak do parku, tak k "Červené lávce". V roce 1869 - roku výstavby střelnice - koupili měšťané s várečným právem momentálně nevyužívaná jatka a tehdy právě vyhořelou vinopalnu a přenechali městské obci 25 čtverečních sáhů k vybudování cesty mimo pivovar, mezi panským domem (gymnáziem) a pivovarem. Hlavní vchod do parku, tak jak ho známe my, tehdy ještě neexistoval, neboť panský dvůr (gymnázium) na severní straně bezprostředně sousedil s městským hospodářským dvorem. Cesta tedy vedla Pivovarnickou ulicí (Bräuhausgasse), potom v pravém úhlu kolem stodoly bývalého městského hospodářského dvora - pozdější stará sportovní hala - a pod stodolou se rozdělovala na cestu vedoucí směrem na jih k "Červené lávce" a další, souběžnou s hradbami, která vedla ke střelnici. V této době ještě neexistoval nevzhledný sklep na led (lednice) na severní straně pivovaru, který v roce 1876 postavil Johann Hacker ze Sulislavi. Tehdy také ještě nestál klášter školních sester od Svatého kříže. V těchto místech se nacházela zahrada, majetek rodiny Streeruwitz, která sahala od ulice podél hradeb až k vnějším hradbám. Tam si později, po získání pozemku, postavil ředitel národní školy Wenzel Haupt  (zemř. 1893) 
dům, který potom koupily zmiňované sestry. Ty tam nechaly postavit objekt nový - klášter. K Hauptově pozemku - tedy mezi klášterem a klášterní zahradou - přiléhala ještě poslední zachovaná část hradeb.
   Jelikož byla cesta, kterou jsme nyní vylíčili, příliš úzká a neodpovídala už požadavkům doby, koupilo tuto hradbu od Johanna Tobiase město a nechalo ji srovnat se zemí. Získaný prostor byl využít ke stavbě druhé cesty do parku a tím zároveň i ke střelnici. O existenci předposlední hradební zdi popř. tamní hradební věže svědčí dnes už jenom zaoblené zdi u vchodu do parku a násyp mezi zahradou ("Schwonawirtsgarten") a Botschenfabrik - tiskárnou Haßold.
   Vraťme se však zpátky k cestě z náměstí ke střelnici. Vedla tedy pod poslední hradbou - mezi klášterem a zahradou konviktu. Po pravé straně leží známá hluboká propast k potoku v parku. Asi po 60 metrech se cesta dělila na Horní cestu a o 4 metry hlouběji se vinoucí širší Dolní cestu. Dolní cesta se přibližně po 50 metrech rozšiřovala na rovné místo, zajištěné asi 6 metrovou opěrnou zdí, v jejímž středu stávala stará střelnice. Ta byla dvoupatrová, postavená ve Švýcarském stylu. V přízemí se nacházel prostorný taneční sál a před ním - směrem k pivovaru - zastřešená veranda. Střelnice měla dva vchody, jeden uprostřed verandy, druhým se - od cesty mezi opěrnou zdí k "hornímu plácku" a střelnici - vcházelo do tanečního sálu.
  V horním patře byla kuchyně, zároveň také výčep, byt pro hostinského a velká společenská místnost. "Horní plácek" vznikl postavením druhé, nízké opěrné zdi a rozšířením Horní cesty. Odtud vedl k hornímu patru střelnice dřevěný most, spočívající na klenbě z pálených cihel. Mezi nízkou opěrnou zdí "horního plácku" a střelnicí se táhla asi 3 metry široká cesta. Vnitřní spojení mezi horním a dolním patrem domu neexistovalo. To umožňovalo pouze vnější kamenné schodiště, postavené do půlkruhu, které stávalo ještě za našich časů. Když se nedělo nic zvláštního, byli hosté obsluhováni na "horním plácku" nebo v kuchyni - výčepu. Jednalo-li se ovšem o nějakou akci, slavnost nebo podobně, obsluhovalo se jak v horním patře a na "horním plácku", tak i v tanečním sále popř'. na verandě a větším prostranství venku, tedy na obou navzájem propojených místech. Sklep na pivo a zásoby byl naproti prvnímu patru pod stěnou konviktu a později byl zasypán popř. zazděn.
Podél zadní části spodní opěrné zdi - tedy naproti potoku v parku - se nacházela kuželna. Upomínkou na ni byly dvě řady kaštanů mezi kterými kuželkářská dráha ležela.
   Při slavnostních příležitostech stávalo okolo střelnice asi 30 masivních stolů obestavěných vždy čtyřmi lavicemi s opěradly. Všechen nábytek byl natřen na bílo. Stěny tanečního sálu zdobily četné, mnohdy umělecky hodnotné královské a čestné terče. Na verandě a na "horním plácku" stály rovněž masivní, bíle natřené stoly, které však měly namísto lavic židle. Před verandou, tedy směrem k pivovaru, stál zastřešený hudební pavilon. Před ním, v jihovýchodním rohu prostranství, se nacházela stanoviště pro střelce. Střílelo se přes potok směrem k protějšímu svahu. Až donedávna byl u cíle ještě zřetelný lapač kulek popř. stojánek na terče - ovšem už jen jako asi půlmetrová plochá prohlubeň a asi 1 1/2 metru vysoký násep. Obě tato místa, ležící mimo cestu, zakrývala jedlová kultura a znali je už jen chlapci, hrající si na loupežníky nebo indiány. Jelikož se střelnice těšila stále větší oblibě, pokládalo město za svou povinnost poslední hradbu - mezi klášterem a konviktem - získat (1874) a z větší části odstranit. Na takto získaném prostoru vznikl altánek - později dětské hřiště. Také cesta ke střelnici byla rozšířena.
   V roce 1884 koupil městský hospodářský dvůr mezi gymnáziem a klášterem stavební mistr Deimling a postavil tam dům č: 447. Přímo z náměstí byl pak postaven vchod do parku v podobě nám již známé. Z městského hospodářského dvora zbyla jen odloučená stodola, která sloužila dlouhá léta gymnáziu a tělocvičnému spolku jako tělocvična. Ta pak byla v roce 1939 zbořena.
   Své slavnostní okamžiky prožívala stará střelnice 6.června 1870 u příležitosti svěcení vlajky privilegovaného střeleckého spolku a 15. srpna 1889 při oslavách 80 let od založení „Stříbrského pěveckého spolku 1809“. Kromě střeleckých slavností o letnicích se každoročně konala v neděli po sv. Prokopovi slavnost horníků a v neděli po sv. Floriánovi slavnost hasičská. Kromě toho se zde lidé v letních měsících často scházeli na tanečních zábavách. Krátce a jednoduše, stará střelnice byla ideálním místem k oslavám. Proto není divu, že tam vznikala přátelství i něžné vztahy .
   Budova střelnice však bohužel nestála dlouho. Po 23 letech, o půlnoci z Velikonoční neděle na Velikonoční pondělí roku 1892, toto důstojné místo do základů shořelo. Tehdy už regulovaný provoz výčepu nefungoval. Nájemci spravovali starou střelnici většinou jen o nedělích a svátcích nebo při zvláštních příležitostech. V době požáru patřil byt v prvním patře policejnímu rotmistrovi Eichhornovi - otci našeho krajana Dr. Eichhorna.
  Střelci sice chtěli budovu postavit znovu, ale tehdejší okrašlovací spolek a někteří prominentní radní tomu zabránili. Těmto mravokárcům byla totiž hospůdka již delší dobu trnem v oku.
   Při požáru bylo zachráněno jen několik terčů a dřevěných předmětů Tento materiál byl použit při stavbě 1. letohrádku na Horní cestě Tak bylo až donedávna možné prohlédnout si některé ozdoby v bývalém švýcarském stylu. A nyní, milý čtenáři, ruku na srdce, nevyryl jsi i Ty do prken nebo trámů staré střelnice své jméno? Jak už to ale v životě bývá, vše se ubírá po cestách pozemských. Nejdříve dům shořel, potom jeho poslední zbytky prken a trámů shnily. A s nimi upadla i naše jména v zapomnění.