Náš městský park

přidáno: 25. 6. 2014 10:15, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 25. 6. 2014 11:45 ]
Johanna Czech
Zdroj: "Kniha vzpomínek" Dinkelsbühl 1995 - překlad Pavla Chvátalová 2003
Když začíná jaro a příroda se probouzí k novému životu, myslívám na náš park doma ve Stříbře. Tento park, myslím, že ho mohu právem nazvat přírodním parkem, nevznikl podle žádných plánů a v růstu mu nebránil žádný zahradník. Do tohoto parku vedly dvě cesty: jedna na severovýchodu města mezi gymnáziem a Mösenbacherovým domem, druhá přicházela ze směru od kšické silnice za knihtiskařstvím Hassold. Obě cesty vedly podél městských hradeb na severovýchodní straně a spojovaly se u dřevěného mostu, klenoucího se přes potůček městského parku.
Cesta pak po několika málo metrech dosáhla horního okraje údolí Mže, tzv. Horní cesty. Ta vedla až na konec parku a klesala pak dolů k údolí ř eky. Horní cesta byla velmi oblíbenou cestou k procházkám. Tu a tam zvala návštěvníky k odpočinku lavička. V klidu jste zde mohli vychutnat pohled na Evangelistu nebo na spodní část lesa k Petrskému kopci (Petrusberg).
Spodní cesta, která vedla poblíž Mže, byla obzvlášť oblíbená za parných, horkých letních dnů. Člověk v tomto nádherném koutku přírody našel klid a odpočinek. Mnohá Západočeská města nám tento klenot záviděla. Právem.
Náš park byl půvabný v každé roční době Na jaře v něm kvetl a voněl šeřík, sasanky hajní, fialky a i mnohé jiné byliny světu ukazovaly, že se probudil nový život. Srdce návštěvníků parku těšili početní opeření pěvci. Ti žili svůj život v „ráji“. Nacházeli zde útočiště pro sebe samé i pro svá mláďata a husté roští je chránilo před pronikavýma očima dravců. V jistotě a bezpečí zde žili také zajíci, bažanti a koroptve.
Náš park navštěvovalo i jiné, opravdu plaché zvíře: žlutočerný mlok obecný. Po delších teplých bouřkových deštích vylézal z puklin městských hradeb nebo z kamení skal.
I naše mládež si samozřejmě parku vážila. Nikde jinde jste nenaši tak osamělá místečka, tak romantické skrýše. V rámci her zde docházelo k bojům dětsky rozpustilým i vášnivým. Když se potom pomalu vloudilo šero, všichni tato místa popouštěli a vydávali se na procházky po osvětleném náměstí.
Za horkých letních dnů jsme vychutnávali osvěžující chládek parku, hustá střecha z listí nabízela dostatek ochrany před silnými slunečními paprsky. Až do roku 1892 se ve střelnici stříbrského střeleckého spolku konaly letní slavnosti, kterých se stříbrští občané velmi rádi účastnili. Tato střelnice stála u severovýchodní městské zdi pod konviktem. Byla postavena ve švýcarském slohu a byla velmi hezká. V noci o Velikonoční neděli roku 1893 až do základů vyhořela a už nikdy nebyla znovu postavena.
Na podzim se náš park předváděl v pestré nádheře barev. Padající listí z cest tvořilo pestré koberce. Po prvních mrazech se pak park zahalil do ticha, odmlčeli se i všichni ptáci. První sníh oblékl stromy a keře do bílého šatu. Ani v zimě se však stříbrší občané svých procházek parkem nevzdávali. V této době bylo možné zahlédnout zajíce, možná i bažanta. A potůček, když nebyl zamrzlý, si tiše zurčel svou píseň.
Tak se rytmus přírody rok za rokem opakoval. Náš park by mohl vyprávět mnohé – ví o radostech i strastech Stříbra. On však mlčí.