Různé (zajímavosti, události apod.)

Náš městský park

přidáno: 25. 6. 2014 10:15, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 25. 6. 2014 11:45 ]

Johanna Czech
Zdroj: "Kniha vzpomínek" Dinkelsbühl 1995 - překlad Pavla Chvátalová 2003
Když začíná jaro a příroda se probouzí k novému životu, myslívám na náš park doma ve Stříbře. Tento park, myslím, že ho mohu právem nazvat přírodním parkem, nevznikl podle žádných plánů a v růstu mu nebránil žádný zahradník. Do tohoto parku vedly dvě cesty: jedna na severovýchodu města mezi gymnáziem a Mösenbacherovým domem, druhá přicházela ze směru od kšické silnice za knihtiskařstvím Hassold. Obě cesty vedly podél městských hradeb na severovýchodní straně a spojovaly se u dřevěného mostu, klenoucího se přes potůček městského parku.
Cesta pak po několika málo metrech dosáhla horního okraje údolí Mže, tzv. Horní cesty. Ta vedla až na konec parku a klesala pak dolů k údolí ř eky. Horní cesta byla velmi oblíbenou cestou k procházkám. Tu a tam zvala návštěvníky k odpočinku lavička. V klidu jste zde mohli vychutnat pohled na Evangelistu nebo na spodní část lesa k Petrskému kopci (Petrusberg).
Spodní cesta, která vedla poblíž Mže, byla obzvlášť oblíbená za parných, horkých letních dnů. Člověk v tomto nádherném koutku přírody našel klid a odpočinek. Mnohá Západočeská města nám tento klenot záviděla. Právem.
Náš park byl půvabný v každé roční době Na jaře v něm kvetl a voněl šeřík, sasanky hajní, fialky a i mnohé jiné byliny světu ukazovaly, že se probudil nový život. Srdce návštěvníků parku těšili početní opeření pěvci. Ti žili svůj život v „ráji“. Nacházeli zde útočiště pro sebe samé i pro svá mláďata a husté roští je chránilo před pronikavýma očima dravců. V jistotě a bezpečí zde žili také zajíci, bažanti a koroptve.
Náš park navštěvovalo i jiné, opravdu plaché zvíře: žlutočerný mlok obecný. Po delších teplých bouřkových deštích vylézal z puklin městských hradeb nebo z kamení skal.
I naše mládež si samozřejmě parku vážila. Nikde jinde jste nenaši tak osamělá místečka, tak romantické skrýše. V rámci her zde docházelo k bojům dětsky rozpustilým i vášnivým. Když se potom pomalu vloudilo šero, všichni tato místa popouštěli a vydávali se na procházky po osvětleném náměstí.
Za horkých letních dnů jsme vychutnávali osvěžující chládek parku, hustá střecha z listí nabízela dostatek ochrany před silnými slunečními paprsky. Až do roku 1892 se ve střelnici stříbrského střeleckého spolku konaly letní slavnosti, kterých se stříbrští občané velmi rádi účastnili. Tato střelnice stála u severovýchodní městské zdi pod konviktem. Byla postavena ve švýcarském slohu a byla velmi hezká. V noci o Velikonoční neděli roku 1893 až do základů vyhořela a už nikdy nebyla znovu postavena.
Na podzim se náš park předváděl v pestré nádheře barev. Padající listí z cest tvořilo pestré koberce. Po prvních mrazech se pak park zahalil do ticha, odmlčeli se i všichni ptáci. První sníh oblékl stromy a keře do bílého šatu. Ani v zimě se však stříbrší občané svých procházek parkem nevzdávali. V této době bylo možné zahlédnout zajíce, možná i bažanta. A potůček, když nebyl zamrzlý, si tiše zurčel svou píseň.
Tak se rytmus přírody rok za rokem opakoval. Náš park by mohl vyprávět mnohé – ví o radostech i strastech Stříbra. On však mlčí.

Listujeme starým tiskem (2)

přidáno: 22. 6. 2014 1:53, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 22. 6. 2014 2:10 ]

Přinášíme další část výpisků z dobového oblastního tisku. Kromě článku z "černé kroniky" se dozvíme, že jsme ve Stříbře mohli mít již za první republiky nemocnici. Při vědomí, jak dopadla nemocnice v Plané, zůstává otázkou, jak by si naše nemocnice vedla dnes. Toto otázka však již zůstane nezodpovězena.


Sebevražda místní občanky

  V březnovém čísle novin Der Westböhmische Grenzbote se v r. 1907 mohli čtenáři dočíst: 
  Dne 20. minulého měsíce probíhajícího roku, o čtvrté hodině odpolední rozhodla se dobrovolně odejíti z tohoto světa manželka stříbrského okresního hejtmana, paní Annie Maschner, rozená Aggermannová von Bellenberg. Z jakého důvodu přistoupila sotva 30ti letá dáma k takovému činu, jest doposud neznámo. Její manžel se právě navracel z jednání komise a nalezl jí krátce poté, co se zastřelila jeho loveckou zbraní. 
  Podle dobového tisku se pohřbu 22. února, účastnili početní zástupci důstojnictva místní posádky, úřednictvo, c. k. profesoři, učitelstvo, zástupci města a obcí politického okresu Stříbro. 
Dotyčná se narodila 12.1.1877 v Praze. Matrika uvádí jako příčinu jejího sebevražedného chování "duševní rozervanost". Její manžel Felix Maschner / bytem Stříbro čp. 13 / stál v čele Okresního úřadu, resp. Okresního hejtmanství ve Stříbře od 8. října 1897 až do roku 1919. Rodiny Maschnerů a Aggermannů byly spřízněny i jinak: Johann Aggermann von Belenberg, místodržitelský rada ve Stříbře čp. 24 byl manželem Beaty, rozené Maschnerové. 

Pozn.: Při pročítání tehdejších dokumentů se nemohu zbavit dojmu, že vše se možná neodehrálo tak, jak je to podáváno. Už jenom zvolený způsob sebevraždy loveckou puškou musel být obtížný, zvláště pak pro ženu. Nejsem však v daném ohledu odborník a ani nechci do případu vkládat nějaké konspirativní teorie a proto zůstaňme u pravidla "co je psáno - to je dáno".
KJa

Nevídaná štědrost stříbrských městských radních.
Ze zasedání zastupitelstva

 Obecní zastupitelstvo města Stříbra se na svém posledním zasedání, pod vedením pana starosty pana Hanse Rytíře von Streeruwitz, usneslo věnovati tamnímu školskému spolku částku ve výši 50 korun. 

Noticka byla uveřejněna v novinách Westböhmische Grenzbote v r. 1905.

Kdy už se začne stavět stříbrská nemocnice? 
Stavební plány jsou již hotovy. 

  V Tachovském archivu se nacházejí již od r. 1931 plány na výstavbu Všeobecné okresní nemocnice. Ve stavebních dokumentech lze nalézt několik zajímavostí. Zápisy jsou vedeny souběžně v němčině a češtině. Nemocnice měla mít kapacitu 150 lůžek a měla stát v místech zvaných Na zámku, německy Am Schlössl. Jednalo se o lokalitu mezi ul. Palackého a městským parkem. Jako zástupci okresu Stříbro pracovali ve schvalovací komisi ruku v ruce jak židovský právník JUDr. Gabriel Scherzer (patřila mu budova nynější Spořitelna), tak i pozdější senátor a nacista Anton Pfrogner. Jako jedna z výhod vyhlédnutého místa je uváděna blízkost hřbitova: "doprava mrtvol nebude se dotýkati města". S pozitivními léčebnými výsledky se tedy zřejmě moc nepočítalo. 
  Další zajímavostí je i hned u vchodu umístěné venerologické oddělení. Proponovány jsou stavebně izolované časti pro ženské a mužské pacienty s vlastními vchody. Obě oddělení měla mít i lůžkovou část, vše dovybaveno sesternou a čajovou kuchyňkou. Pohlavně nemocní pacienti by se tu cítili jako doma. Škoda, že zůstalo jen u plánů.


Severní pohled na nemocnici


Jižní pohled na nemocnici


Venerologické oddělení


Revoluční rok 1918 na Plzeňsku a ve Stříbře

přidáno: 19. 6. 2014 2:53, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 20. 6. 2014 3:11 ]

Vážení čtenáři, následující dva příspěvky jsou převzaty z webu http://hamelika.webz.cz/. Popisují události na Plzeňsku v době vzniku samostatné Československé republiky z pohledu jejich přímých účastníků. Protože se týkají i Stříbra, které je zde několikrát zmiňováno, domnívám se, že by mohly zajímat i návštěvníky našich stránek. Na rozdíl od období před druhou světovou válkou, tedy záboru pohraničí nacistickým Německem, není tento časový úsek v našich dějinách podrobně zmapován a oba články nám tedy mohou navodit určitou představu, jak to v našem městě a okolí v této revoluční době vypadalo. Samozřejmě jiný pohled na tyto události měli autoři článků, tedy příslušníci českého (vlastně tehdy smyšleného „československého“) národa, který se právě vymanil z třistaleté habsburské poroby a vše německé pro něho bylo automaticky nepřátelské (když vidím stav našeho státu dnes, nejsem si zcela jist, zda bych raději pod Rakouskem neúpěl dále) a zcela jiný pohled na vznik Československa měl obyvatel Stříbra národnosti německé, jež zde žil v X­‑té generaci svých též německých předků, doteď občan Rakouska – Uherska. Než tedy začneme soudit a případně se radovat, jak jsme to těm „němčourům“ v tom osmnáctém nandali, pokusme se vžít do situace a myšlení fiktivního stříbrského občana, ze dne na den ocitnuvšího se ve státě, který si nepřál, nikdy po něm netoužil a který vůči němu (určitě alespoň zpočátku) nechoval zrovna přátelské pocity. Možná tak snáze pochopíme, proč nebyli představitelé nové státní moci v pohraničí vítáni květinami a proč došlo místy i ke krvavým šarvátkám s oběťmi na životech. Tolik tedy na úvod. 

Jelikož jsou oba články poměrně rozsáhlé, jsou některé pasáže vypuštěny (i tak je to dlouhé). Naopak části článků, které se týkají přímo Stříbra jsou zdůrazněny, případně opatřeny redakčními poznámkami. Aby však nebyli případní zájemci ochuzení o plnou verzi, dáváme též oba články v původním, neupravovaném znění ke stažení do příslušné sekce našeho webu („Ke stažení“). 
DTj  


Průběh vzniku Československa v roce 1918 v Plzni

Jaroslav Schiebel

(Článek ve vlastivědném časopise PLZEŇSKO čís. 5 a 6/1928 "Vojenský převrat v Plzni")

"Inter arma silent leges!" praví Cicero ve své řeči "pro Milone" a slova jeho stala se běžnou, až po dnešní dobu bohužel pravdivou průpovědí. To zkusili jsme velmi citelně také na sobě v Rakousku, za světové války. Je arci pravdou, že za války přechází největší část zodpovědnosti z politiků na vojáky a že tudíž jim také ve veřejné správě musí býti ponechávána větší volnost, než by dovolovaly mírové právní poměry. Avšak tak, jak si počínala u nás za války rakouská vojenská správa, provozujíc při tom krutou národnostní politiku, směřující na potlačení všech neněmeckých a nemaďarských národů, nedá se omluviti ani tím nejpřísnějším obdivovatelem války a tato neurvalost vymstila se na Rakousko – Uhersku strašně.

Dnes však již můžeme s dobrým svědomím přikročiti k vylíčení, jakým způsobem byl v roce 1918 proveden náš politický převrat v Plzni po stránce vojenské.

Když nadešly chvíle, kde jsme poznali, že příchod převratu jest už jenom otázkou zcela krátké doby, hleděli jsme v Plzni s nemalým napětím a snad i trochu s obavami vstříc úpravě vojenských záležitostí pro nové poměry. Dosavadní chování staničního velitelství a okolnost, že maďarské posádce bylo stále připomínáno, že jest do Plzně poslána jaksi jako trestní expedice, ale v neposlední řadě však působení okresního hejtmana V. Dvořáka a plukovníka Feuereggera, ohrožovaly možnost poměrně klidného a nekrvavého přechodu vojenské organisace do nových rukou. Mimo to hrozily vyhlídky, že vojsko zpět proudící z front, rozpuštění blízkých zajateckých táborů a zastavení válečné výroby ve Škodových závodech, vše to úhrnem nepřispěje k utvoření klidnější atmosféry v Plzni ve chvíli, až nastane vlastní převrat.

V Národním výboru nebylo vojenského odborníka, jenž by byl do nejmenších podrobnosti znal taje vojenské organisace a jejího vnitřního mechanismu. Tu dal se v den před převratem major Vl. Mattuš, který se nevyzván a již se slovanskou kokardou na své vojenské čepici, dostavil do schůze Národního výboru, k disposici nového systému. Podobně učinil i ppl. auditor dr. Ot. Adam. Oba tito také byli prvními důstojníky, již měli odvahu v plzeňských ulicích se objevili se slovanskými odznaky na čepicích.

Když nadešel vzrušný den 28. října, tu se stále více objevovalo vojáků, rekonvalescentů a námořníků v plzeňských ulicích se slovanskými odznaky na čepicích na znamení, že se staví do služeb nového státu. A ještě během dopoledne bylo v plzeňských ulicích viděti značný počet odvážnějších dívek, jež srdnatě a s roztomilým úsměvem na rtech nabízely maďarským důstojníkům a vojákům pro výzdobu jich stejnokrojů maďarské trikolory. Zprvu zaraženě a váhavě, pak ale přece byly podobné dárky přijímány, ačkoli nosem jich bylo ještě téhož dne staničním velitelstvím co nejpřísněji zakázáno.

Mezi tím došel z Národního výboru v Praze telegram od dra. Scheinera, nařizující mobilisaci Sokolstva. Záhy dopoledne začaly se ulice plzeňské červenati sokolskými košilemi, jichž nositelé spěchali na předem ustanovená stanoviště ku převzetí vykázaných jim strážních služeb. Také členové Dělnické Tělocvičné Jednoty dostavili se na radnici, odkud byli dle potřeby spolu se Sokoly přikazováni k bezpečnostní službě. Všici arci neozbrojeni. Do večera 28. října byla bezpečnostní služba v Plzni pevně organisována.

V noci došla zpráva, že generál Kestranek, vojenský velitel a generál Zamantoni, místní velitel pražský, odevzdal o 9. hod. večerní vojenskou správu do rukou Národnímu výboru v Praze, který odevzdal vrchní správu vojenských věcí do rukou dra Jos. Scheinera, starosty Čsl. Obce Sokolské.

Dne 29. října dostavili se z radnice zástupci Národního výboru dr. Mandl, dr. B. Guldener a L. Pik k staničnímu veliteli vojenskému, ppm. Blumovi, sdělili s ním, jak se pražské velitelství zachovalo a vyzvali ho, aby též odevzdal správě veškerých vojenských věcí do rukou plzeňského Národního výboru. Generál Blum bled a rozechvěn prohlásil, že bez pokynů ministerstva války z Vídně nemůže tak učiniti. Dána mu pro odpověď lhůta do odpoledne. Telefonoval do Vídně a byl odtud poukázán, aby své místo neopouštěl. K večeru došla ho komická telefonická zpráva z Vídně, že příštího dne přibude do Plzně delegát ministerstva války, který se s Národním výborem o celé věci dohodne.

Národní výbor vzdor tornu, že věděl, že tento průtah jest marným, až do příchodu těch ohlášených zpráv z Vídně přidělil k dozoru nad místním velitelstvím Sokoly Berdycha a Koubka, kteří se ještě téhož dne ujali svého úřadu.

Členové jízdního Sokola Václav Khüry a Václav Sládek byli jmenováni důvěrníky Národ. výboru při přejímání vojenských koní.

Bylo zapotřebí neobyčejné pevnosti a duchapřítomnosti v řešení úkolů, převratem daných a revoluční nálada lidu musela býti s velkým taktem udržována v takových mezích, aby nedošlo k nějakému krvavému neštěstí. Tak na př. bylo zabráněno tomu, aby studenti a dělníci vnikli do okres. hejtmanství, kde se chtěli zmocniti osoby hejtmana Dvořáka a pověsiti ho, a major Mattuš musel vynaložiti veškerou svoji námahu, aby za bránil pokusu rekonvalescentních a raněných důstojníků, spolu s narychlo sestaveným oddílem vojáků, o zajmutí maďarské posádky.

Sluší připomenouti, že plukovník Feueregger hned při převratu prchl do Prahy. Z Plzně vyhnalo ho zlé svědomí.

Žádosti ty slíbeno splniti a v důsledku toho odjel major Mattuš dne 30. října ráno autem do Prahy, kde s členem vlády drem Zahradníkem vyjednal vše potřebné ohledně, odjezdu uherského vojska a tak umožnil chéfu plzeňské dopravní služby Haladovi, aby své, již dříve v Nár. výboru sjednané disposice v té věci uskutečnil.

Dne 31. října oznámil staniční velitel ppm. Blum Národnímu výboru, že byl ministerstvem války z Vídně zmocněn, aby složil svoji funkci. Před tím již byly na staničním velitelství jakési spisy v kamnech páleny, které by byly patrně mohly vojenskou správu v něčem kompromitovati. Převzetí staničního velitelství stalo se k žádosti vídeňského ministerstva protokolárně a do zápisu vsunul ještě ppm. Blum jménem Vídně komickou podmínku, že Národní výbor se zavazuje od nynějška pečovati o klid a pořádek v Plzni. Protokol, ten podepsali jménem Národního výboru dr. M. Mandla posl. L. Pik.

Nato byl ve zvláštní schůzi Národního výboru jmenován staničním velitelem, maj. Mattuš. Zároveň vzdán srdečný dík podplukovníku dru Ot. Adamovi za jeho obětavou a horlivou součinnost. Major Mattuš poté si opatřil z Prahy potvrzení svého ustanovení. Svého nového úřadu ujal se dne 1. listopadu, kdy také byl v Plzni vydán první český vojenský rozkaz.

Jelikož byly obavy, že za převratového zmatku budou činěny další pokusy o uschování rozvlečení nebo odvezení vojenského materiálu, bylo uloženo Sokolu a členům DTJ. zameziti tomu a zmocniti se vojenských skladišť. K pomoci jim dána městská policejní stráž (které byla dne 28. října odebrána poboční zbraň). Ukázalo, se, že opatření to bylo velmi moudré, neboť maďarští vojáci snažili se před svými odjezdy vybrati si z vojenských skladišť co se jen dalo. Některý voják oblékl si na sebe po 3 – 4 kusech spodního prádla, dvě bluzy, pláště atd. Na to však bedliví strážci skladišť připadli a rázně podobné zamezili. Při tom arci, udály se komické scény, když se museli Maďaři opět z „rekvirovaných“ kusů prádla a částí uniformy vysvlékati.

Dne 2. listopadu také četnické velitelství dostavilo se k Národnímu výboru s oznámením, že četnictvo českého západu staví se do jeho služeb, což s povděkem přijato a s velitelstvím všecky disposice pro organisaci bezpečnostní služby na venkově smluveny. Současně zřídil Národní výbor „Sbor pro veřejný pořádek a obecné blaho“ ze členů Sokola, DTJ. a Národní milice, který vystřídal dosavadní, jen improvisovanou bezpečnostní službu. Kancelář sboru toho zřízena vedle radnice v t. zv. „Císařském domě“. Také pro tuto instituci vypracoval organisační řád a služební pokyny policejní referent měst. rada dr. Vrabec.

Dobřanská česká menšina oznámila Národnímu výboru některé své stížnosti a obavy, neboť ve zněmčeném území počalo se hned po převratu ozývati hnutí pro samostatné Deutschböhmen. Na základě těchto stížností a obav vyslán z Plzně nadporučík Wollner do Dobřan s písemným příkazem, aby převzal od tamního podplukovníka Wavry tamní vojenské velení. Bylo však pravděpodobno, že toho rozkazu nebude uposlechnuto, neboť Dobřany nepodléhaly plzeňskému velitelství. Nebylo ale času vyžádati si z Prahy přesnější rozkazy. Proto major Mattuš vepsal do rozkazu nadp. Wollnerovi, že tento jest vyslán z rozkazu pražského velitelství, což pomohlo. Případ ten byl arci u vojenského vedení Národního výboru v Praze dodatečně omluven. Převzetí stalo se hladce a klidně. Dne 3. listopadu bylo počato s obsazováním t. zv. zněmčeného území národním vojskem a sice v den ten byly obsazeny Stodo a Stříbro. V Hostouni bylo zabaveno 1200 erárních koní, které byly v noci převezeny do Klatov a do Domažlic. Pak bylo postupně pokračováno s obsazováním zněmčených míst. Při tom, jakož i při všech ostatních zachraňovacích akcích vykonala naše železnice služby přímo obrovské. Byloť na plzeňském hlavním nádraží už v posledních dnech před převratem organisačně vše připravováno, takže hned za převratu a po něm pracovala dopravní služba bez poruchy a vzorně. Celý železniční aparát pracoval pod vrchním vedením přednosty Halady, člena Národního výboru, obdivuhodně.

Dne 3. listopadu přibylo do Plzně 60 italských a francouzských zajatců, uprchlých z německých zajateckých táborů. Městský úřad pro cizinecký ruch se jich ujal a po jich občerstvení a prohlídce městem vypravil je dále do jich domovů. Zatím již pokračovala vnitřní organisace československého vojska. Dne 5. listopadu učinila politická správa v Plzni veřejnou výzvu, aby vojáci, již opustili bez dovolení své oddíly nebo formace, přihlásili se buď u doplňovacího velitelství 35. pěšího pluku nebo u evidence zeměbrany, neboť jinak by všichni, kdož jsou ještě ve vojenské povinnosti, avšak se ji vzdalují, byli tresty stíháni. Přísnější tón této výzvy byl první známkou, že má z revolučního opojení opět nastati návrat k pravidelnému chodu ve veřejné správě.

Zatím už docházely ze zněmčeného území na českém západě opětné zprávy, že tamní veřejní činitelé bouří obyvatelstvo proti novému režimu. Tak bylo do Plzně hlášeno, že ve Stříbře rada zem. soudu Rölling, přednosta tamního okresního soudu, pokusil se o suspendování tamního českého okresního soudce Košťála, přerušil úřední styky s plzeňským krajským soudem, jemuž podléhal a oznámil krajské mu soudu v Chebu, že se mu podřizuje. Posílal tam také již úřední věci, které měl svému nadřízenému úřadu v Plzni dodávati a také již do Chebu dodával z vyšetřovací vazby vězně.

(popisováno rovněž i ve druhém článku – pozn.editora)

Dále došla Národnímu výboru zpráva, že dne 3. listopadu muselo býti v Chomutově vyhlášeno stanné právo, jelikož tam chátra vyloupila vojenské skladiště a vyzbrojila se jako německá „Volkswehr“. Bylo tedy stále více patrno, že smírné rozšíření veřejné správní služby až k zemským hranicím nebude možné a že bude muset provedeno býti pomocí ostřejších, vojenských opatření.

Dne 8. listopadu také vyšlo nařízení, aby vojsko nosilo červenobílé kokardy.

Nový chef okresní politické správy vládní rada Šlechta uveřejnil také 8. listopadu vyzvání, aby z nařízení vojenské správy hlásili se vojíni ročníků 1900 – 1873 u doplňovacího velitelství domobrany. Ti, kdož však se již dali zařaditi do prozatímných formací národní gardy (národní milice), mají zatím setrvati v této, až do dalšího rozhodnutí.

Příběhy dne 8. listopadu zakončil návrat pochodových částí 7. střeleckého pluku (plzeňského) z Resintty v Italii. Když projížděl oddíl tento Solnohradem, byl tamními domácími gardami odzbrojen. Je samozřejmo, že vracející se vojínové tito byli při svém příchodu do Plzně také úředně i obecenstvem srdečně přivítáni a do organisace čsl. vojska zařazeni.

Den 9. listopadu přinesl některé závažnější události. Předně nadešlo zakončení činnosti Národní stráže, kterou tvořil Sokol a D. T. J. a která obstarávala bezpečnostní službu v městě. Na dále opět mohla služba tato ponechána býti policii a četnictvu, které – náležitě doplněny, mohly se spolehlivě ujmouti svých funkcí. V sousedních Klatovech byl jmenován místním velitelem národní gardy dosavadní rytmistr 14. dragounského pluku hrabě Norbert Kolovrat – Libštejnský, což bylo plzeňskému velitelství ohlášeno. Stejného dne byl národní gardě odevzdán nový prapor, kterým byl nahražen dosavadní provisorní, na rychlo obstaraný. Nový prapor zhotovila a vojsku věnovala Česká Jednota paní a dívek Plzeňských.

Jelikož došly zprávy, že zfanatisovaní němečtí sedláci a stříbrská „Volkswehr“ obsadili stanici Nové Dvory, tam pozastavovali vlaky, obírali pocestné a ničili co našli, vyslán tam vojenský oddíl, který protistátnímu tomuto řádění učinil konec. Stříbrská Volkswehr i její civilní samozvaní „strážcové veřejného pořádku“ před vojskem vzali do zaječích. Stejného dne bylo uvaleno na Falknov stanné právo a byl tam poslán k udržení pořádku oddíl národní gardy, který po sjednání pořádku se zase vrátil.

Náhradní prapor 35. pěšího pluku vrátil se z Hermagoru bez velitele a proto byl povolán z Kroměříže podplukovník Vilém Slezáček, o němž se již dříve stala již zběžná zmínka. Ten převzal vedení „plzeňských hochů“, u nichž již za Rakouska jako subalterní důstojník sloužil.

Jelikož se vracelo stále více vojáků z fronty a organisování čsl. vojska pokročilo utěšeně, bylo možno pomýšleti na propouštění přebytečných sil. Tak došlo dne 13. listopadu nařízení, že mají v prvé řadě býti propouštěni z činné vojenské služby: obecní úředníci, strážníci policejní a jiní zaměstnanci samosprávy, úředníci bank a ostatních peněžních úřadů a žurnalisté.

Odboj ve zněmčeném území stával se každou hodinou smělejším. Cestující, již z tamních krajin přicházeli, vypravovali, jak se všude tvoří „Volkswehry“, jak se vyzbrojují z vojenských skladišť, jak byli čeští menšináři v území tomto neustále všemožnými vyhrůžkami a útisky a jinak týráni a jak bylo německému obecenstvu slibováno, že přijde z německé říše vojsko na pomoc, takto bude „Deutschböhmen“ jako spolková země státu „Deutschösterreich“ zabezpečeno a až nadejde vhodná chvíle, vše k velkému Německu přivtěleno.

V Praze, kde bylo ústřední vedení velkými pracemi státně‑organisačními plně Zaměstnáno, nepociťovali ostrost a nebezpečnost této situace v našem pohraničí do takové míry, jako my zde v Plzni, kteří jako hlavní opěrný bod západočeských menšin od věků jsme odkázáni na tuhou obrannou práci. Nebylo radno se zabezpečením našich hranic příliš dlouho odkládati, neboť byl tím německý odboj jen posilován. Proto se usnesl Národní výbor v Plzni dne 14. listopadu po důkladné úradě se zástupci vojska, že má býti přikročeno k soustavnému vojenskému obsazování a zabezpečování českozápadního pohraničí, v němž nejtužší odboj se vyvíjel. Ale plzeňský. Národní výbor nedisponoval prozatím dostatečnými vojenskými silami, aby byl mohl pomýšleti na provedení té akce ihned, s náležitým důrazem a trvalým úspěchem až do Chebu, Karlových Varů a až do nejzaššího kouta českého severozápadu, do Falknova, Aše a Lokte. Z Prahy bylo vydáno heslo, aby německý odboj byl potlačen sice energicky, ale bez používání příkrých prostředků, které by byly mohly míti v zápětí branný odpor odbojníků nebo prolévání krve. V českém vnitrozemí, národnostně úplně zabezpečeném, nebyla nikdy náležitě hodnocena nacionální mentalita pohraničního německého obyvatelstva, zejména pak onoho v chebském území, 




které zahraniční propaganda všeněmecká již po léta neustálým protičeským štvaním pro své úmysly vychovávala. Toto vše arci bylo v Plzni lépe známo a proto také Národní výbor odhodlal se ve věci té dle míry daných prostředků se vší rozhodností zahájiti záchrannou práci a sice v prvé řadě obsazením železniční trati do Stříbra a tohoto, někdy husitského, nyní německy zfanatisovaného města samotného. Nato mělo dále do ohroženého území postupováno býti. Vojenské vedení akce té převzal podplukovník Vilém Slezáček.

Vojenská správa zahájila energicky své přípravy k expedici do našeho pohraničí, odkud dne 14. listopadu byly do Plzně dodány proklamace, nesoucí podpisy dra Titty, Rehatschka a Künstnera a vyzývající Němce v Čechách, aby Čsl. vládě neodváděli žádné peníze, nech jakoukoli formou, jako daně atd., nýbrž aby posílali hojně příspěvků na obranu proti připojení „Deutschböhmen“ k Čsl. státu. Je zcela pochopitelno, že v takové pohnuté době rojily se nejdobrodružnější pověsti. Tak také dne 15. listopadu vynořila a rychle se rozšířila zpráva, že do Plzně vtáhnou v nejkratší době oddíly dohodového vojska na pomoc k pacifikování revoltujícího zněmčeného území. Zpráva ta byla asi vyvolána tím, že byl na den 16. listopadu opovězen příjezd většího počtu italských důstojníků z Hořovic, kde byli internováni zajatí italští důstojníci. Ti však přišli jenom na prohlídku našeho města, kterou vykonali za vedení městské cizinecké kanceláře, jejíž chéfem byl za oné doby autor této statě.

Posádce plzeňské dostalo se dne 17. listopadu podstatného zesílení návratem polních oddílů 7. střeleckého pluku, který počtem 1200 mužů přibyl z fronty kolem 9. hodiny dopolední do Plzně.

Byl už nejvyšší čas, aby akce proti německému odboji byla zahájena, neboť takto odvažoval se již do nejbližšího okolí Plzně. Tak došla dne 17. listopadu do Plzně zpráva, že v Touškově organisoval setník Pfrogner ze Stříbra setninu Volkswehru, obsadil tamní nádraží a rekviruje po celém okolí potraviny a různé jiné předměty denní potřeby, kteroužto svoji kořist posílá do Chebu. Několik jeho gardistů bylo při této své nelegální činnosti zatčeno a do Plzně dodáno. Pfrogner byl do té míry drzým, že se odvážil dokonce přijeti do Plzně a zde reklamovati propuštění těch svých zbrojnošů. Zmizel však rychle, když shledal, že by ho mohl stihnouti podobný osud, jako je. V sousedních Liticích, tedy jen hodinu cesty od Plzně, jichž obecní správa se hned při převratu přihlásila pod právomoc Národního výboru, konstituoval se následkem, agitace emisařů ze Stodska, také výbor pro Deutschböhmen. Náležité zchlazení těchto všeněmecky rozpálených mozků nedalo arci velkou práci. Záhy přišli zase k rozumu, když jim bylo pohrozeno, že bude do obce vloženo vojsko.

(Zda se jedná o Antonta Pfognera v našich „rodácích“ netušíme, ale je to vcelku pravděpodobné – poz.editora)

Dne 19. listopadu žádali plzeňští důstojníci telegraficky ministra národní obrany Klofáče, aby nebylo otáleno s mobilisací k pacifikaci Slovenska, kde řádily maďarské tlupy. Téhož dne došla zpráva, že do Plzně přiletí několik francouzských aeroplanů, které prý mají v tomto městě pro delší dobu zůstati posádkou, k disposici čsl. vlády. Už byly pro ně také hangary chystány, avšak ukázalo se, že zpráva ta byla lichá, neboť k příletu spojeneckých letadel nedošlo.

Stejného dne ráno započala akce se zajišťováním bouřícího se zněmčeného území. Byl vypraven zvláštní vlak z Plzně, ve kterém odjela komise, složená ze členů Národního výboru dra Vrabce a insp. Halady, dále z policejního ředitele dra Kráčmera, jakož i dvě setniny 35. pěšího pluku. Vlak ten dorazil o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež bylo nádraží obsazeno tamním „Volkwehrem“. Ozbrojenci ti byli bez velkých okolků vojskem obklopeni, od zbrojeni a postaveny k nim vojenské stráže, načež výprava vtáhla o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež ihned byly všecky veřejné budovy a důležitější posice dle předem přesně rozvrženého plánu obsazeny. Ke komisi dostavili se tamní purkmistr Streeruwitz a stříbrskou německou radou za politického správce ustanovený koncipista Mastalirsch, který byl předtím sesadil jménem německé národní rady okresního hejtmana Marschnera, svého dosavadního chéfa. Purkmistr Streeruwitz prohlásil, že se novému pořádku podrobuje jako purkmistr a jako poštmistr, avšak vyhradil si, že složí slib později. Horkokrevný Mastalirsch prohlásil, že se nepodrobuje a že nový pořádek neuznává. Samozřejmě bylo mu poznamenáno, že na toto jeho, velkopanské prohlášení dbáno nebude a že – kdyby se odvážil výpravě v jejích úkolech překážeti, bude zatčen a k plzeňskému soudu vojenskou eskortou dopraven. Nato byl okresní hejtman Marschner do svého úřadu znovu dosazen, plnou mocí opatřen a k jeho podpoře zanechána posádka 100 mužů s pěti důstojníky.

Poté vypravil se ostatek expedice dále do Mariánských Lázní, kam dojel zvláštní vlak o 12. hodině polední. Současně tam dorazila na nádraží z Chebu zásilka 100 pušek se střelivem pro mariánskolázeňskou „Volkswehr“. Plzeňská výprava arci tuto zásilku ihned zabavila. Nato nastoupen pochod do města a k okresnímu hejtmanství, kde chéf téhož dr. Lehrmann bez průtahu prohlásil, že se podrobuje a vstupuje do služeb českoslov. vlády. Zatím seběhlo se před okresní hejtmanství několik set zfanatisovaných lidí s purkmistrem drem Turbou a členy německé národní rady v čele. Tito vůdcové vešli do úřadoven hejtmanství, kde purkmistr dr. Turba rozhodně žádal, aby bylo vojsko z Mar. Lázní odvoláno a za vydání zabavených zbraní a střeliva, jinak prý neručí za bezpečnost. Komise zhorka nakvašenému purkmistrovi prohlásila, že toto poslednější od něho nikdo nežádá a že pořádek a veřejná bezpečnost budou zachovány i bez něho, ba i event. proti jeho vůli. O všem ostatním bude rozhodnuto, až dojdou z Prahy, kam byla podána telefonická zpráva, potřebné rozkazy. Ohledně za bavených zbraní bylo kategoricky prohlášeno, že zůstanou zabaveny a budou do Plzně odvezeny. Purkmistru i národní radě dáno na srozuměnou, že další bouření trpěno nebude a že v pádu potřeby bude čeleno všem nepořádkům nejostřejšími prostředky.

Mezitím však došel z Prahy od vlády rozkaz, aby prozatím bylo od obsazení Mariánských Lázní upuštěno a výprava aby se vrátila do Plzně. Nato komise a vojsko zvláštním vlakem odjeli do svého domova. Cestou ještě zanechali ve Stříbře 30 mužů k zesílení po sádky.

V obsazeném Stříbře pokusil se dne 23. listopadu přednosta tamního okresního soudu dr. Jos. RödIing společně se studenty: oktavánem Krönerem, septimánem Voglem a studujícím práv, synem tamního knihkupce Hassolda, (pozn. ed.: ano, je to náš Fritz Hassold – viz. „rodáci“) vyvolati vzpouru a vésti pobouřený lid proti okresnímu hejtmanovi, čsl. vládou dosazenému. Hejtmanství povolalo na svoji ochranu vojsko a podalo o příhodě té do Plzně telefonickou zprávu, načež byli jmenovaní vzbouřenci následujícího dne zatčeni a do Plzně dopraveni. Je charakteristické, že dne 2. prosince žádal rakouský státní tajemník zahraničních věcí ve Vídni vyslance Tusara, aby vymohl na vládě nejen propuštění zatčených z vazby, nýbrž i také opětné dosazení Rödlinga, zatčeného pro vzbouření a veřejné násilí, do jeho dřívějšího soudcovského úřadu. Jakou odpověď obdržel, možno si domysliti.

Tím končí v rámci našeho článku vylíčení událostí, sběhnuvších se za vojenského převratu roku 1918 a věcí přímo s ním souvisejících. Dnem 15. prosince skončily krajinské Národní výbory vzhledem na pokroky v organisaci státní správy svoji činnost. Plzeňský Národní výbor sice ještě, podobně jako Národní výbory na Kladně, v Mor. Ostravě, Brně a v Teplicích, byl pověřen dalšími úkoly, zejména vzhledem k ochraně menšin a k provedení voleb. Vojenské záležitosti však již obstarávalo ministerstvo N. O. přímo.

Naše líčení muselo býti s ohledem na velmi obsáhlou látku formulováno co nejstručněji, ačkoli zejména jeho část o obsazování zněmčeného území dala by se do větší zajímavosti rozhojniti přečetnými, pozoruhodnými episodami. Zachování těchto pro paměť příštích pokolení musíme ponechati arci pro objemnější vzpomínkové záznamy.

Prameny: Zápisky dle sdělení pp. majora Vl. Mattuše, podpluk. – auditora dra. Ot. Adama, generála Viléma Slezáčka, spisy Národního výboru v Plzni, sdělení policejního ředitele dra Vl. Kráčmera, časopisy: „Český Deník“, „Nová Doba“, „Karlsbader Anzeiger“, „Reichenberger Ztg.“ a hlavní pražské časopisy z roku 1918, jakož i zapsané osobní zážitky a poznatky autora.

Pozn. editora – článek byl výrazně zkrácen s důrazem na zachování pasáží týkajících se Stříbra. Plnou verzi si zájemci mohou stáhnout v sekci „Ke stažení“, nebo pod článkem.


Osvobození západních Čech

Jaroslav Hora

Nadporučík Jaroslav HORA se vrátil do Plzně z Korutan s náhradním praporem 35. pěšího plzeňského pluku a měl slavnostní řeč při návratu pluku na nádraží v Plzni dne 6. listopadu 1918. Tento jeho článek byl zveřejněn v roce 1934 v Jubilejním sborníku Národní Jednoty pošumavské. Uvádí, že byl pobočníkem podplk. Slezáčka, velitele plzeňského pluku – jeho vzpomínky jsou tedy autentické a doplňují Schiebelovo vyprávění.

Dne 10. listopadu ustavuje ředitel Kostinec v Chotíkově národní výbor, téhož dne provedena očista obecní správy německé v Hrobčicích a přechází správa obce línské do rukou českých. Dne 17. listopadu dosazena do Lhoty u Dobřan nová správní komise s paritou českých zástupců, 24. téhož měsíce již dává dr. Lukavský na schůzi Čechů podnět k založení české školy v Chotěšově a v příštím měsíci jedná o otevření české školy v Holýšově, Čemínech atd.

Ale Čechové ze vzdálenějších zněmčených krajů ještě dlouho čekali na své osvobození, ba bylo jim vytrpěti zlé ústrky od Němců, kteří najednou hledali spásy ve Wilsonově hesle o sebeurčení národů a zřídili v Liberci svou vlastní vládu pro "Deutschböhmen". Pověstný třebenický dr. Titta, předseda německého Volksratu, verbuje z vracejících se vojáků německou armádu nové vlády – Volkswehr, přes Bavory a Cheb se dovážejí k nám zbraně a jiný válečný materiál, němečtí agitátoři zbavují české úředníky, zřízence a četníky míst, dosazují své lidi, kteří skládají přísahu věrnosti nové vládě "Deutschböhmen". Tito němečtí úředníci nutí rolníky, aby neodváděli obilí komisionářům čsl. státu, zabavují vagony potravin, určené pro české území, zastavují dovoz uhlí ze severních Čech pro dráhy a dokonce odpírají potraviny Čechům v zněmčeném území a vydávají je krutému strádání hladem.

Dnes sotva chápeme troufalost litických Němců, kteří ještě 17. listopadu ustavili svůj německý výbor pro libereckou vládu, Němců stodských, kteří 1. prosince svolávají tábor lidu z celého kraje, aby veřejně osvědčili nelásku k novému státu a věrnost vládě Lodgmannově, nechápeme ani smělosti přednosty okresního soudu stříbrského Rödlinga, který odmítal česká podání, posílal akta do Chebu, a když mu bylo krajským soudem plzeňským oznámeno suspendování, sám zbavil úřadu českého soudce.

Ještě v polovině listopadu vázla doprava železniční od Stříbra k Chebu a od Blatna k Žatci, čeští zaměstnanci byli v některých stanicích napadáni ozbrojenou německou milicí a rozjitřeným německým obyvatelstvem, zabavovány jim potraviny i jiný majetek, takže leckde stěží zachránili holé životy.

Bylo tedy nutno zjednati nápravu vojenským obsazením. 6. listopadu se vracejí pětatřicátníci od náhradního praporu v Korutanech – pěší pluk č. 35 byl zajat na italském bojišti a druhý domácí pluk zeměbranecký byl ponechán v pověstném Rumburku – a tvoří první roty ukázněného nového vojska Československého a spolu s oddíly národní gardy se dávají do služeb Národního výboru plzeňského pro tuto osvobozovací akci.

Již 19. listopadu odjíždějí dvě roty p. p1. č. 35 pod velením podplukovníka Viléma Slezáčka, jehož jsem byl pobočníkem, spolu s delegáty Národního výboru plzeňského do Stříbra. Časně zrána obsazeno starobylé náměstí, zajištěny všechny veřejné budovy, místní Volkswehr odzbrojen a správce hejtmanství Mastalirsch, dosazený Němci, zbaven svého úřadu, na který byl znovu dosazen dřívější okres. hejtman Marschner, starý purkmistr stříbrský Streruwitz s pláčem slibuje věrnost československému státu a v městě ponechána posádka 100 mužů.

Téhož dne v poledne dorazilo vojsko na nádraží do Mariánských Lázní, kde zabavilo pušky a vojenský materiál, dodaný z Chebu, a k překvapení Němců vstupuje do města. Ačkoliv se správce hejtmanství Lehrmann ochotně podvoluje našim rozkazům, dochází ke srocení lidu, štvaného dr. Turbou a vůdci nacionálů, kteří prohlašují, že nemohou ručiti za bezpečnost české delegace, obracejí se na pražské místodržitelství, odkud dán pokyn, aby se "Česká komise z Plzně" i s vojenskou asistencí vrátila.

Byl to pro nás, československé vojáky, rozkaz velmi trapný. Nemohli jsme ani chápati troufalosti Němců při čerstvé paměti jejich porážky v světové válce, ale byli jsme rozhořčeni slabostí pražského úřadu, který, snad také pod dojmem referátu jednoho člena naší komise, ukazujícího na slabou vojenskou asistenci 120 mužů a 2 kulometů, dal pokyn k ústupu, ač jsme viděli, že vzorně ukázněným oddílem postačíme k udržení klidu a pořádku v městě.

Němci jásali a stříbrským občanům tak bylo dodáno odvahy k demonstracím dne 23. listopadu, které zavinil suspendovaný přednosta soudu Rödling a při nichž byl ztýrán okresní hejtman a napadeni i čeští vojáci. Téhož dne odjíždíme do Stříbra s vojenskou posilou, Rödling a strůjci demonstrací zatčeni a odvezeni do Plzně, mladý Hassold, (viz. sekce „rodáci a občané“ - poz. editora) syn pověstného redaktora štvavého listu stříbrského Wacht an der Miesa, před zatčením uprchl. Dnes je tento hrdina poslancem Národního shromáždění a vůdcem německého odboje na Stříbrsku. Již příštího dne státní tajemník zahraničního úřadu vídeňského protestoval proti zatčení Rödlingovu a dokonce žádal, aby se mohl tento štváč zase vrátiti "do svého okresu". Zakročení diplomatické však nepomohlo a Rödling byl propuštěn teprve po skončeném vyšetřování.

Dne 2. prosince odjíždí pochodová rota s dvěma kulomety do Horšovského Týna. Na nádraží v Staňkově jsme vyslechli od vážných občanů hrůzné zprávy o německém odboji, zákopech s drátěnými překážkami, kulometech na věži kostela a pod. Bylo tedy telefonní spojení s městem přerušeno a připravili jsme se na boj obrněním vlaku. Na voze před lokomotivou jsem jel s dvěma kulomety a údernou četou, na lokomotivě jel velitel Slezáček. Vlak se blíží k městu, po "nepříteli" nebylo stopy.

Několik volkswehráků, hlídkujících na nádraží, sotvaže nás spatřilo, odhodilo pušky a dalo se na útěk. Byli ovšem našimi "úderníky" dohoněni a s ostatním mužstvem, které v čekárně hrálo karty o peníze z "rekvisic", zajati po tu dobu, dokud neoškrabali našim kuchařům brambory. Město bylo obsazeno v klidu, národní výbor rozpuštěn, v úřadech zjednán pořádek, a zatím co se německá dívčí mládež bavila pohledem na své hrdiny a pošilhávala po našich chlapcích, odjeli jsme s částí roty do Poběžovic, kde byla ponechána četa posádkou.

(Dále následuje popis obsazení Karlových Varů, Bečova aj. a především Chebu – viz plná verze ke stažení – pozn, editora)

Dnes vzpomínám s úctou zesnulého vůdce celé akce generála Slezáčka, který svou energii později skvěle uplatnil v bojích na Slovensku, a s obdivem vzpomínám milých pětatřicátníků, kteří dokázali, že jsou hodnými druhy svých zahraničních bratří legionářů, a – jak také potvrdilo pochvalné uznání zemského velitelství – stali se chloubou československé armády.

Zněmčené území západních Čech bylo osvobozeno. Čeští hraničáři, do té doby krutě strádající lidsky i národně, všude nás vítali se slzami radosti a hlubokého dojetí. A bylo jich tolik, že jsme již tehdy poznali, že obsazené území je naše nejen po právu historickém, ale také po právu přirozeném.

(neodpustím si poznámku, že v předchozí větě je spíše přání otcem myšlenky - myšleno to množství vítajících :) - pozn. editora)

Nastala jim nova doba lepšího života. Bohužel však ještě ani dnes nejsou splněny mnohé jejich tehdejší naděje a oprávněné tužby.



Listujeme starým tiskem (1)

přidáno: 16. 6. 2014 9:18, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 16. 6. 2014 9:20 ]

Pro pobavení i k zamyšlení přinášíme překlady několika článku místního dobového tisku. Dnes většinou vzbudí úsměv, přesto ale přináší určitý náhled, jak se žilo na stříbrsku v dobách dávno minulých.

Tragédie na kolejích ! Smrt mileneckého páru ve Stříbře.
V letošním roce došlo ve Stříbře k nešťastné události. Milenecký pár zalehl z dosud neznámých příčin na koleje a byl přejet vlakem. U obou nešťastníku se podařilo zjistit totožnost: jednalo se o Jakoba Dietricha, vojáka aktivní služby, a jeho milou Marii Baumgärtelovou, dceru železničního hlídače.

Tolik článek v novinách Westböhmische Grenzbote z roku 1903. Nám nezbývá než přemítat proč ? Že milenecký pár ulehl, se snad dá pochopit (nejspíš únava), ale proč do kolejiště !?  (KJa)

Výběrové řízení na místo učitele 
Na c. k. Všeobecném institutu pro vzdělávání učitelův ve Stříbře se uvolnilo místo vyučujícího pro vědy historické, vědy přírodní neb vědy hospodářské. Zájemci o toto místo mohou zasílati svoje písemné žádosti neb se osobně dostaviti do 21. probíhajícího měsíce na direkci výše jmenovaného institutu školského. 

Westböhmische Grenzbote, září 1901

Seznámení.
Neopakovatelná příležitost - věno 100.000 K. Sotva 24ti letá dívka, sirotek, blond, velice hezká, žijící v opatrovnictví u svojí tety, s věnem okolo 100 000 korun, hledá za účelem sňatku vhodného manžela. Upřednostním rychle se rozhodujícího (klidně nemajetného) muže. Blíže k doptání v administraci tohoto listu. 

Z Tachovského archivu: noviny Westböhmische Grenzbote v r. 1905

Poznámka: být o něco mladší (KJa.), tak neváhám. Uvážíme-li že průměrná měsíční mzda např. horníka činila v roce 1905 30 korun týdně, kilo hovězího stálo 1,66, vepřového 1,70, chleba 0,33, brambor 0,26 a hlavně litr piva stál tehdy 0,33 korun, pak jistě musíme uznat, že věno 100.00 korun je velmi zajímavé. Otázkou zůstává jakým způsobem k takovému věnu ona 24 letá dívka přišla. Na druhou stranu staré latinské přísloví říká, že "peníze nesmrdí".
Zatčený nemrava
Policejní zásah 
Před několika dny byl ve Stříbře zatčen jeden tamní učeň, jehož policejní úřady viní ze zločinu proti mravnosti, spáchaném na sotva 6ti letém děvčátku. Vzhledem k tomu, že na celý případ jest pro ohledy k rodičům nešťastného dítka neb jeho samotného uvaleno přísné informační embargo, nemůžeme vás zpraviti o podrobnostech. Slibujeme však, že se k celé události ještě jednou vrátíme a uvedeme, jak bylo s nemravným mladíkem naloženo. 

Z Tachovského archivu: noviny Westböhmische Grenzbote v r. 1910

Vysoké stáří
Ve Stříbře se konalo, dne 28. května probíhajícího roku, poslední rozloučení s nejstarší osobou města, za hojné účasti mnoha obyvatel tohoto. Do hrobu byla uložena vdova po místním zastupiteli paní Anna Hendelová, roz. Hammerschmid, posledně bytem Jiřího z Poděbrad čp. 41, jejíž věk dosáhl 91 rok. 

Westböhmische Grenzbote 1904 

Pozn. (KJa): Paní Hendelová se narodila 10.3.1813 v Kostelní čp. 131 - viz.:
http://goo.gl/DZwUV6

Dotaz
Problémy s parkováním na náměstí
Neznámý tazatel ve Stříbře by chtěl velice rád věděti následovné. Poslední dobou stalo se nepěkným pravidlem, že oba osobní omnibusy pánův Wiesingera a Schobera (t.j. majitelé bývalých hotelů Praha a Evropa - pozn. KJa), sotvaže dokončí přepravu osob ze železničního nádraží nazpět, zůstávají státi pod stromy přímo před radnicí ve Stříbře, dokud jich není znovu třeba. Každého by jistě velice zajímalo, zda tito pánové disponují jakýmkoliv právem užívati tento prostor (snad si ho pronajali), či zda úřad starostenský mlčky trpí přehlídku neb výstavu těchto lakovaných krabic pouze z důvodu rozmachu dopravy nebo pro větší zkrášlení náměstí. 

Z novin Westböhmische Grenzbote v r. 1905 vybral 
Jakých požitků užívají městští úředníci 
Jak se nakládá se státními prostředky
Před nějakým časem obdrželi jsme hodnověrné důkazy o tom, jakým způsobem chovají se někteří vysoce postavení úředníci v našem městě. Jest s podivem, kterak se nakládá se státními prostředky, přitom obyvatelé se musejí uskrovniti. Mezi běžné neb časté prostředky úřednictva lze řaditi například stravné placené z peněz daňových poplatníkův. Nejde tady ovšem o běžné výdaje na osobu úřední, nikoliv, jest potřeba si uvědomiti, že nákladně pořizované obědy neb večeře pro účely ryze „služební“, staly se každodenním zvykem. Těchto velkolepých „hodokvasův“ účastní se nezřídka taktéž rodinní příslušníci úředníkův a další hosté. Jak směšně působí účty chudinských fondův neb polévkových ústavův při porovnání s útratami za tyto dýchánky. Ovšem jistý rozdíl zde lze přesto nalézti. Drtivou většinou nashromážděných peněz pro chudé neb potřebné tvoří dary neb příspěvky ostatních obyvatel, kdežto pupky pánův z klotovými rukávy živí městská pokladna. Mezi další „drobné“ prohřešky proti mravům patří tzv. všimné (chce se říci úplatky, leč zde bychom se mohli dostati do potíží se zákonem), když osoba žádající o běžné vyřízení svojí žádosti na úřadě, bývá obsloužena pouze tehdy, když na sebe patřičným způsobem upozorní (nehovoříme o financích, nýbrž o dárcích, pozvánkách, příslibu možné interesovanosti na ziscích). Ctihodní neb dozajista poctiví páni úředníci prominou, že jim jejich kolegové dosti kazí dobrou pověst a docela je zastiňují, avšak toto „kšeftování“ rozmohlo se ve správě státní natolik, že jest do již do očí bijící. Jest taktéž s podivem, že před uveřejněním těchto faktův objevily se v naší redakci anonymní, mnohdy výhrůžné dopisy, v nichž jsme byli nejen osočování, nýbrž taktéž varováni před následky, jenž nás postihnou v případě, že tento článek otiskneme. Tímto vyzýváme všeckno naše obyvatelstvo k tomu, aby se neostýchalo zasílati nám příklady úřednického prostopášnictví, abychom o něm mohli všeckny poctivě zpraviti neb informovati. 

Tolik článek uveřejněný v r. 1907 v periodiku Westböhmische Grenzbote.
Upozorňuji, že k onomu kritizovanému jednání docházelo v 1907 :)

Stará střelnice

přidáno: 15. 6. 2014 6:07, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 16. 6. 2014 9:39 ]

Zdroj: "Kniha vzpomínek" Dinkelsbühl 1995 - překlad Pavla Chvátalová 2003
(Podle vyprávěni zemřelého sládka Wilhelma Reysera napsal Dr. Weschta)
  "Pevnost" Stříbro byla vybudována podle přesně promyšleného plánu na přirozeně chráněné náhorní rovině. Území města svírají opevňovací zdi, okolo se vinoucí příkopy a přirozeně příkré svahy. Na počátku 15. století byly k posílení obranyschopnosti do vnitřních hradeb, většinou v blízkosti ústí ulic, vestavěny sruby z dubového dřeva. Jejich počet a způsob výstavby se v průběhu času měnily. Od těchto srubů vedly schody k městským příkopům, což v případě nutnosti hájení umožňovalo přesun vojsk mezi vnějšími a vnitřními městskými hradbami. Kromě toho je k tomuto období možné doložit existenci pěti městských věží.
  1. Nejdůležitější, dvoupatrová, byla V Chebské ulici (Egergasse) mezi Kohoutovým - Hrdlitschkovým domem na straně jedné a domem bednáře Marschika na straně druhé. V listinách se objevuje pod jménem "turris magna" = Velká věž. 
  2. Další věž uzavírala ulici na opačné straně, v Pražské ulici (Pragergasse). Stávala mezi Strnischkovym a Steinerovym domem a získala označeni "turris parva" = Malá věž 
  3. Jižně od Velké věže stávala další, zvaná "turris rotunda" = Kulatá věž. Možná, že je identická s dosud zachovanou věží v Pakens - Maierově zahradě. 
  4. Čtvrtou věží byla "turris super magna turri" = Věž nad Velkou věží - vůči Mži pod ní, vůči Kšicům nad ní. Zde se pravděpodobně jedná o hradební věž u horního vchodu do parku (Sauteich - rybník "Svinčák"), strženou v roce 1869. 
  5. V listinách často figuruje označení "turris super pontem" = Věž nad mostem. Domníváme se, že tatáž stála v Peschekově zahradě - naproti bývalému kostelu Sv. Elisabety - a byla zbořena jako první, protože vznikem mostní věže (1555 - 1560) ztratila svou funkci ochrany mostu a přední hradby Pražské brány. 
  Místa v krajině, odkud se dalo očekávat ohrožení, pak zajišťovaly do půlkruhu postavené věže. Ostatní strany se díky řečišti Mže popř. potoka v parku jevily méně ohrožené. Kromě již zmíněných pěti věží existovalo ještě více hradeb (šancí) před a za městskými hradbami.
Chtěl-li ně kdo opustit město, měl pouze čtyři možnosti. Buďto Pražskou nebo Chebskou bránou, popř. jednou ze dvou malých bran. Jedna z nich se v pramenech objevuje jako "portula parva" - pravděpodobně se jedná o Židovskou branku - druhá pak jako "porta melondine" - Mlýnská brána, patrně Koubkova branka. Uprostřed této promyšlené dispozice se nacházelo obdélníkové náměstí, ze kterého vedly ulice většinou pod pravým úhlem k vnitřní hradební ulici (Ringstraße).
  Hájení města bylo povinností veškerého obyvatelstva - pod vedením městské vrchnosti. Ta určovala "Capitani" a "Desatniki", jimž byl podřízen určitý počet obránců města. Zbraně byly uloženy částečně na radnici, částečně u jednotlivých obranných jednotek. Časem se tato patriarchální forma rozdělila na dvě části v tom smyslu, že majetní - a těmi byli měšťané - si nárokovali určitá práva, zatímco ti, kteří měšťany nebyli, museli nést břemeno obrany dál, bez nároku na zvláštní práva. Z branných měšťanů se po zavedení střelných zbraní a obzvláště po třicetileté válce vyvinuli střelci, kteří se napohled od „neměšťanů“ lišili také případnými uniformami.
  Tak tomu bylo i ve Stříbře. Střelecký spolek, jehož členy mohli být pouze měšťané, upravil v roce 1793 v parku místo ke střelbám. Tam stávala také první stavba tohoto spolku - střelnice. Měla č.p. 210 a její součástí byl, kromě prostor určených ke střílení, jeden byt v podkroví. Dá se předpokládat, že se tenkrát při střelbách a schůzích, popř. slavnostech točilo pivo. Nevíme, jak tato střelnice vypadala. Víme ale to, že svůj účel plnila po 76 let.
  V roce 1869 vznikla na místě dosavadní střelnice novostavba. Stavební náklady dosáhly 5 000 rakouských zlatých. Chceme-li si dnes o poloze a zařízení této střelnice udělat obrázek, musíme se pokusit vrátit do doby kolem roku 1870.
Z náměstí k pivovaru vedla odpradávna slepá ulička mezi panským domem, jatkami a vinopalnou na straně jedné a bývalým kostelem sv. Magdalény na straně druhé - z toho zbyly po výstavbě nové národní školy (Volksschule - 1826/63) už pouze zříceniny zadní části. Na pozemku pivovaru se nacházela malá dvířka, která vedla jak do parku, tak k "Červené lávce". V roce 1869 - roku výstavby střelnice - koupili měšťané s várečným právem momentálně nevyužívaná jatka a tehdy právě vyhořelou vinopalnu a přenechali městské obci 25 čtverečních sáhů k vybudování cesty mimo pivovar, mezi panským domem (gymnáziem) a pivovarem. Hlavní vchod do parku, tak jak ho známe my, tehdy ještě neexistoval, neboť panský dvůr (gymnázium) na severní straně bezprostředně sousedil s městským hospodářským dvorem. Cesta tedy vedla Pivovarnickou ulicí (Bräuhausgasse), potom v pravém úhlu kolem stodoly bývalého městského hospodářského dvora - pozdější stará sportovní hala - a pod stodolou se rozdělovala na cestu vedoucí směrem na jih k "Červené lávce" a další, souběžnou s hradbami, která vedla ke střelnici. V této době ještě neexistoval nevzhledný sklep na led (lednice) na severní straně pivovaru, který v roce 1876 postavil Johann Hacker ze Sulislavi. Tehdy také ještě nestál klášter školních sester od Svatého kříže. V těchto místech se nacházela zahrada, majetek rodiny Streeruwitz, která sahala od ulice podél hradeb až k vnějším hradbám. Tam si později, po získání pozemku, postavil ředitel národní školy Wenzel Haupt  (zemř. 1893) 
dům, který potom koupily zmiňované sestry. Ty tam nechaly postavit objekt nový - klášter. K Hauptově pozemku - tedy mezi klášterem a klášterní zahradou - přiléhala ještě poslední zachovaná část hradeb.
   Jelikož byla cesta, kterou jsme nyní vylíčili, příliš úzká a neodpovídala už požadavkům doby, koupilo tuto hradbu od Johanna Tobiase město a nechalo ji srovnat se zemí. Získaný prostor byl využít ke stavbě druhé cesty do parku a tím zároveň i ke střelnici. O existenci předposlední hradební zdi popř. tamní hradební věže svědčí dnes už jenom zaoblené zdi u vchodu do parku a násyp mezi zahradou ("Schwonawirtsgarten") a Botschenfabrik - tiskárnou Haßold.
   Vraťme se však zpátky k cestě z náměstí ke střelnici. Vedla tedy pod poslední hradbou - mezi klášterem a zahradou konviktu. Po pravé straně leží známá hluboká propast k potoku v parku. Asi po 60 metrech se cesta dělila na Horní cestu a o 4 metry hlouběji se vinoucí širší Dolní cestu. Dolní cesta se přibližně po 50 metrech rozšiřovala na rovné místo, zajištěné asi 6 metrovou opěrnou zdí, v jejímž středu stávala stará střelnice. Ta byla dvoupatrová, postavená ve Švýcarském stylu. V přízemí se nacházel prostorný taneční sál a před ním - směrem k pivovaru - zastřešená veranda. Střelnice měla dva vchody, jeden uprostřed verandy, druhým se - od cesty mezi opěrnou zdí k "hornímu plácku" a střelnici - vcházelo do tanečního sálu.
  V horním patře byla kuchyně, zároveň také výčep, byt pro hostinského a velká společenská místnost. "Horní plácek" vznikl postavením druhé, nízké opěrné zdi a rozšířením Horní cesty. Odtud vedl k hornímu patru střelnice dřevěný most, spočívající na klenbě z pálených cihel. Mezi nízkou opěrnou zdí "horního plácku" a střelnicí se táhla asi 3 metry široká cesta. Vnitřní spojení mezi horním a dolním patrem domu neexistovalo. To umožňovalo pouze vnější kamenné schodiště, postavené do půlkruhu, které stávalo ještě za našich časů. Když se nedělo nic zvláštního, byli hosté obsluhováni na "horním plácku" nebo v kuchyni - výčepu. Jednalo-li se ovšem o nějakou akci, slavnost nebo podobně, obsluhovalo se jak v horním patře a na "horním plácku", tak i v tanečním sále popř'. na verandě a větším prostranství venku, tedy na obou navzájem propojených místech. Sklep na pivo a zásoby byl naproti prvnímu patru pod stěnou konviktu a později byl zasypán popř. zazděn.
Podél zadní části spodní opěrné zdi - tedy naproti potoku v parku - se nacházela kuželna. Upomínkou na ni byly dvě řady kaštanů mezi kterými kuželkářská dráha ležela.
   Při slavnostních příležitostech stávalo okolo střelnice asi 30 masivních stolů obestavěných vždy čtyřmi lavicemi s opěradly. Všechen nábytek byl natřen na bílo. Stěny tanečního sálu zdobily četné, mnohdy umělecky hodnotné královské a čestné terče. Na verandě a na "horním plácku" stály rovněž masivní, bíle natřené stoly, které však měly namísto lavic židle. Před verandou, tedy směrem k pivovaru, stál zastřešený hudební pavilon. Před ním, v jihovýchodním rohu prostranství, se nacházela stanoviště pro střelce. Střílelo se přes potok směrem k protějšímu svahu. Až donedávna byl u cíle ještě zřetelný lapač kulek popř. stojánek na terče - ovšem už jen jako asi půlmetrová plochá prohlubeň a asi 1 1/2 metru vysoký násep. Obě tato místa, ležící mimo cestu, zakrývala jedlová kultura a znali je už jen chlapci, hrající si na loupežníky nebo indiány. Jelikož se střelnice těšila stále větší oblibě, pokládalo město za svou povinnost poslední hradbu - mezi klášterem a konviktem - získat (1874) a z větší části odstranit. Na takto získaném prostoru vznikl altánek - později dětské hřiště. Také cesta ke střelnici byla rozšířena.
   V roce 1884 koupil městský hospodářský dvůr mezi gymnáziem a klášterem stavební mistr Deimling a postavil tam dům č: 447. Přímo z náměstí byl pak postaven vchod do parku v podobě nám již známé. Z městského hospodářského dvora zbyla jen odloučená stodola, která sloužila dlouhá léta gymnáziu a tělocvičnému spolku jako tělocvična. Ta pak byla v roce 1939 zbořena.
   Své slavnostní okamžiky prožívala stará střelnice 6.června 1870 u příležitosti svěcení vlajky privilegovaného střeleckého spolku a 15. srpna 1889 při oslavách 80 let od založení „Stříbrského pěveckého spolku 1809“. Kromě střeleckých slavností o letnicích se každoročně konala v neděli po sv. Prokopovi slavnost horníků a v neděli po sv. Floriánovi slavnost hasičská. Kromě toho se zde lidé v letních měsících často scházeli na tanečních zábavách. Krátce a jednoduše, stará střelnice byla ideálním místem k oslavám. Proto není divu, že tam vznikala přátelství i něžné vztahy .
   Budova střelnice však bohužel nestála dlouho. Po 23 letech, o půlnoci z Velikonoční neděle na Velikonoční pondělí roku 1892, toto důstojné místo do základů shořelo. Tehdy už regulovaný provoz výčepu nefungoval. Nájemci spravovali starou střelnici většinou jen o nedělích a svátcích nebo při zvláštních příležitostech. V době požáru patřil byt v prvním patře policejnímu rotmistrovi Eichhornovi - otci našeho krajana Dr. Eichhorna.
  Střelci sice chtěli budovu postavit znovu, ale tehdejší okrašlovací spolek a někteří prominentní radní tomu zabránili. Těmto mravokárcům byla totiž hospůdka již delší dobu trnem v oku.
   Při požáru bylo zachráněno jen několik terčů a dřevěných předmětů Tento materiál byl použit při stavbě 1. letohrádku na Horní cestě Tak bylo až donedávna možné prohlédnout si některé ozdoby v bývalém švýcarském stylu. A nyní, milý čtenáři, ruku na srdce, nevyryl jsi i Ty do prken nebo trámů staré střelnice své jméno? Jak už to ale v životě bývá, vše se ubírá po cestách pozemských. Nejdříve dům shořel, potom jeho poslední zbytky prken a trámů shnily. A s nimi upadla i naše jména v zapomnění.

Spolek vojáků a veteránů Stříbro

přidáno: 12. 6. 2014 21:05, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 13. 6. 2014 0:06 ]

Zdroj: "Kniha vzpomínek" Dinkelsbühl 1995 - překlad Pavla Chvátalová 2003
  Tento vojenský spolek vznikl v r.1871. Zakladateli a prvními členy byli: velitel Adolf rytíř von Streeruwitz, Josef Depauli, Karl Hoffmann, Philipp Hendl, Peczlinowsky, Ignaz Statzenberger, Franz Schuster, Brunschlik, Fröhlich Häckl, Hessler, Janda, Krippner, Peterzelka, Hauschild, Klienmond, Reiser, Krieglstein, Miesner, Köwer, Stephan Schredl, Löschl. Mnozí z nich byli též cleny Měšťanské obranné jednotky (der bürgerliche Schützenkorp). Tato jednotka tehdy zajišťovala klid, pořádek a jistotu ve městě. Kvůli nepokojům v roce 1878 obsadily rakouské vojenské oddíly Bosnu a Hercegovinu a v důsledku toho musely být chybějící části vojenských oddílů ve starých korunních zemích částečně vyrovnány vlasteneckými spolky. 
  Uniformy měly tehdejší vojenský střih: černé kalhoty, světlé košile - podobné Tyrolské zemské obraně - klobouk s chocholkou. Jako čapka sloužila černá důstojnická čepice vojska. Stupně hodnosti neznačily na zelených výložkách hvězdy, nýbrž rosety. Hlavní činností tohoto spolku bylo vytáhnout při státních událostech církevních svátcích a při pohřbech svých přátel. Hodnosti se volily každé tři roky. většinou aklamací. 

  V 1. světové válce téměř všichni členové spolku až na několik veteránů narukovali. Na dobu během války a těsné po ní práce spolku ustala. Jeho činnost se opět rozběhla teprve v roce 1923, dokonce pod novým názvem "Spolek vysloužilých vojáků" ("Verein gedienter Soldaten"). Také jejich uniformy doznaly změn. Namísto roset zdobily výložky dubové lístky, klobouk byl nahrazen placatou čepicí. Počet členů výboru spolku (dnes představenstvo nebo celopředstavenstvo) se zvyšil na 18 mužů. Velitelem byl zvolen Hans rytíř von Streeruwitz, jeho zástupcem se stal Anton Biebl členy výboru byli Tebensky, Wohl, Möhler, Leder, Kleinmond, Schöpf, Suda, Hromada, Hettler, Josef Kleinmond, Heinrich Fichtner, Willinger, Zeinar, Beranek a Kulhanek. V r.1936 si spolek opatřil vlajku. Vlajkonošem byl Josef Hettler, kmotrou vlajky paní Biebl. Tehdy čítal spolek 65 členů, z nich 7 bez uniformy. V době svěcení praporu vznikl spolek "Der Heimat Söhne im Weltkrieg" ("Synové vlasti ve světové válce"). Snaha zapojit do Spolku i veterány narazila na jejich stanovy a tak zůstali samostatní.
(zpracováno dle záznamů Josefa Kleimonda v "Der Heimatkreis Mies")

Milostný obraz Panny Marie Bolestné ve Stříbře - Stříbrská Madona

přidáno: 1. 6. 2014 9:55, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 1. 6. 2014 11:35 ]

Legenda o plačícím obrazu:

    O slavnosti Božího Těla, 20. června 1737, chtěl Jan Wolfík dát květinu mezi obraz a rám. Přitom na obraze spatřil kapky vody. Otřel je, ale příštího rána se kapky objevily znovu. Wolfík je opět osušil, ale večer byly kapky opět na obraze. Očistil je potřetí, ale jev se opakoval i v sobotu 22. června. Janova manželka donesla obraz děkanovi Ferdinandu Soyerovi a vysvětlila mu, co se děje. Děkan kapky setřel, podíval se, kde je obraz umístěn a rodinu Wolfíkových varoval před trestající rukou Boží. Následující ráno byly na obraze opět vidět slzy, a to ve tváři Marie i Krista. Majitel obrazu se tedy obrátil na radního Františka Müllera. Ten na rubu obraz zapečetil, aby jej nebylo možné osušovat. Úkaz se brzy rozkřikl po celém městě a lidé chodili obraz pozorovat. Krůpěje se stále zvětšovaly a 5. července už nebyly čiré, ale krvavě rudé. Dalo se pozorovat, jak se plnily oči obou postav slzami, až se slzy vyvalily z pravého oka Marie a z levého oka Krista. Do Stříbra tak přijela komise, kterou vyslal pražský arcibiskup Jan Mořic Gustav Manderscheid. Komise vyslechla svědky, sepsala zprávu a navrhla, aby arcibiskup a místodržící převzali obraz do opatrování. Stříbrští občané ale odmítli obraz vydat. Umístili jej do sakristie kostela a po roce, na podzim 1738, dal arcibiskup povolení přemístit obraz na hlavní oltář. V prvních desetiletích putovaly k obrazu tisíce věřících. Císařovna Marie Terezie dokonce v roce 1771, při své návštěvě Stříbra, věnovala obrazu stříbrný rám – ten však musel být v roce 1810 odevzdán císařské mincovně kvůli napoleonským válkám. 

   V minulosti byly kopie obrazu umístěny na několika stříbrských domech (Smuteční vrch čp. 229, U Červené lávky čp. 279 a Žižkova čp. 64). Z původních 5 obrazu se dnešních dnů dočkaly jen dva (Husova čp. 141 a Kostelní čp. 111)


Procesí s uctívaným obrazem se zúčastnil i apoštolský nuncius Msg. Giovanni Coppa (vedle pátera P. Hájka). /foto Jiránek, červen 1997


               

       Obraz na hlavním oltáři stříbrského kostela Všech (foto Janda 2009)          Původní obraz ze Žižkovy ulice čp. 64 (foto Janda 2011)               


U příležitost 275 výročí obrazu nechal Děkanský úřad vytisknout pohlednici a tiskové archy s příležitostnou známkou

«oOo»




Město Stříbro - Jan Boček (z katalogu vydaného ke Krajinské výstavě 1946)

přidáno: 1. 6. 2014 7:06, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 1. 6. 2014 11:36 ]

Článek vyšel v katalogu vydaném u příležitosti 1. krajinské výstavy konané ve Stříbře ve dnech 5 - 14. července 1946. Pochází z pera tehdejšího starosty města (předsedy MNV). Článek je bez úprav, opraveny byly pouze dva evidentní překlepy. Obsahuje místy poněkud expresivní výrazy, což je pochopitelně dáno dobou vzniku.











Jan BOČEK, předseda MNV Stříbro

Město Stříbro

   Naše staré, husitské město, které zásluhou habsburské monarchie bylo osídleno německými obchodníky a řemeslníky, bylo už v dobách první republiky mocnou baštou němectví. Jejich rozpínavost je dostatečně známa, aby bylo třeba zdůrazňovati, že se snažili zařídit se ve městě po svém. V době předmnichovské bylo zde hnízdo henleinovců a jak ti si počínali, víme všichni dobře. Český člověk, pokud zde vůbec mohl žíti, byl utlačován čeští obchodníci a živnostníci sabotování, dělníci užívání na ty nejhorší práce. Nebylo zastání ani odvolání. V době války žilo Stříbro ve stínu hákového kříže a všeho, co s tím souviselo: útlak, udávání, koncentrační tábory atd. Naše starobylé náměstí bylo svědkem různých nacistických oslav, shromáždění, táborů, jak tomu bylo ostatně všude. Jinou starost než o oslavy „vítězství říšské branné moci“ vedení města nemělo. Ve Stříbře kromě soukromých staveb se nepodnikalo nic k úpravě města. Městský park nebyl osm let vůbec upravován, cesty zanedbány, obytné domy pustly, třebaže velkohubá nacistická propaganda vytrubovala do světa vysokou bytovou kulturu německých „nadlidí“. Jak tomu bylo ve skutečnosti, vidíme ještě dnes. Nacističtí vůdcové Stříbra hospodařili po svém. Vypůjčovali si miliony na úpravu města, ale neprovedli nic. Aby mohli spláceti anuity a úroky, uzavírali nové půjčky. Tak zůstalo po jejich konci městu více než 9 milionů Kčs dluhu, který nutno nyní umořovati. Vodovod, který ani v době svého zřízení nepostačoval spotřebě, neboť byl značně poddimensován, nebyl celá léta opravován. Kanalisace byla jen na papíře. Odlehlejší části města byly zaházeny odpadky a nikdo jich neuklízel. Lesní majetek byl bezohledně a soustavně plundrován. Krátce - Němci si v městě počínali, jakoby věděli, že se blíží konec jejích panství u nás.
    V dobách, kdy plameny revoluce ve vnitrozemí již hořely jasným plamenem, stříbrské nacistické hlavy byly ještě plny snů o vítězství Wehrmachtu. Dne 5. května 1945, kdy v Praze, Plzni i v jiných českých městech vlály československé vlajky, třebaže začasté ještě za zvuků střelby, nacisté ve Stříbře stáli večer před kinem, aby shlédli některý z německých propagačních kýčů. Před 20. hodinou objevili se však směrem od dělostřeleckých kasáren „neporazitelní“ němečtí vojáci, zděšeně prchajíce k městu. V patách za nimi hbité americké tanky a jeepy. V okamžiku bylo město na nohou a kupodivu - nikdo si nevzpomněl na vůdce a německé tajné zbraně, jimiž do poslední chvíle strašili. Němčíci zděšeně prchali do všech možných úkrytů tak překotně, že došlo k několika vážným zraněním. Nikoho z nich nenapadlo postaviti se na odpor. V několika minutách byli Američané pány města a po dohodě s několika málo zbylými českými obyvateli zavedli zde pořádek.
    V červnových dnech, kdy byla do Stříbra dosazena Místní správní komise, čekala tuto titanská práce, neboť MSK začínala vlastně z 
ničeho. Bylo nutno zajistit úřední budovy, úřady obsadit vhodným a schopným úřednictvem, pro přicházející osidlovatele a úředníky bylo zapotřebí bytů a zde se ukázala neschopnost dřívějšího vedení města po celou dobu nesvobody. Celá řada bytů, možno říci 60-70 % ukázala se jako hygienicky závadné, nečisté, prostě nezpůsobilé k obývání. Vzdor tomu však byla tato situace bytovým referentem natolik rozřešena, že na 3000 českých občanů, kteří přišli do našeho města s poctivým úmyslem pracovat pro Republiku, mohli obstojně bydleti. Víme, že není vše ještě takové, aby byli všichni zcela uspokojení; jsme však přesvědčeni, že tu nejhorší situaci máme již za sebou a i tato otázka brzy dospěje ke svému zdárnému a konečnému vyřešení. V krátké době byly obsazeny též veškeré živnosti a obchody českými lidmi, schopnými a agilními. Též několik průmyslových podniků bylo uvedeno v mírový provoz našimi odborníky. Zemědělské usedlosti jsou vesměs v českých rukou již delší dobu a dne 26. dubna t. r. byly českým zemědělcům předány dekrety o vlastnictví půdy. Při několika odsunech Němců, které byly provedeny bez incidentů, spolupracovali všichni zaměstnanci MSK. Byly utvořeny též 2 pracovní brigády, z nichž jedna opravila nejnutnější osvětlovací sít ve městě a druhá opatřila uhlí pro školy a veřejné úřady. -Dobrá práce obětavých činovníků zračila se v tajných obecních volbách, provedených ve Stříbře dne 28. dubna t. r. Zvolený Místní Národní výbor vytýčil si tento pracovní program:
    Obnoviti střední školu, rekonstruovati nedostačující vodovodní a kanalisační síť, upraviti náměstí a ulice, přestavěti větší část budov, zbourati nevyhovující staré, nehygienické domky, překážející komunikaci: znovuzříditi plovárnu, sportovní stadion, nemocnici a dětská hřiště. Bude zřízen větší počet letních weekendových domků v krásně položeném údolí Mže, aby návštěvníci města, hledající u nás odpočinek po vyčerpávající práci, nalezli skutečně místo rekreační. - K získání příjmů hledá město jisté prameny a tato snaha jest na velmi dobré cestě. Regulační plán města, který byl připraven, jest právě u nadřízených úřadů předložen ku schválení. Budova státního kina, která jest majetkem obce, bude rozšířena a přestavěná tak, aby vyhovovala i účelům divadelním. Úprava prostranství u stát. kina jest vyřešena tak, že domek městské váhy bude přemístěn, celé místo bude sadově upraveno a doplněno památníkem Osvobození. Městský park bude uveden do vzorného pořádku. Vůbec celé město bude tak upraveno, aby ani v nejmenším nepřipomínalo hnusné panství nenáviděných přivandrovalců z bývalé říše.
    Nový Národní výbor čeká tedy veliká a tězká práce, jak vidno z nastíněného programu. Národní výbor už při své ustavující schůzi rozhodl, učiniti ze Stříbra nejlepší pohraniční město je plně přesvědčen, že s pomocí svých členů i všeho občanstva našeho města svůj úmysl též uskuteční.

„Staré hornické město Stříbro“ v rozhovoru mezi dvěma školáky

přidáno: 24. 5. 2014 6:44, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 1. 6. 2014 7:12 ]

Prof. A Felbinger, svého času okresní školní inspektor ve Stříbře, vydal v roce 1928 knížečku „Západočeská vlast“. V té líčí lidově a názorně „Staré hornické město Stříbro“ v rozhovoru mezi dvěma školáky. Jeden, Franz aus Haid (z Boru u Tachova), který navštěvuje 3. ročník učitelského ústavu, vyzvedává svého bratrance Karla aus Pfraumberg (z Přimdy), který další den chce složit přijímací zkoušky na gymnázium, na nádraží Stříbro-Kladruby a seznamuje ho s jeho budoucím studijním městem.Účel knihy je nejlépe vysvětlen v předmluvě, kde okresní město Stříbro představuje s místem obeznámený Franz nově příchozímu Karlovi:

    „Na cestě z nádraží do města vzbudí pozornost Karla nejdříve velká městská cihelna. Poté co oba studenti jdou asi 10 minut po masivně stoupající silnici mezi malými většinou přízemními domky předměstí, uvede Karla do zanícení: před ním leží staré hornické město Stříbro se svými těsně k sobě stavěnými skupinami domečků, takže vystupuje především městský kostel a učitelský ústav. Městečko se zvedá z koryta na levém břehu stříbrského údolí. Franz podtrhne Karlův údiv slovy: Náš učitel zeměpisu tvrdí, že Stříbro je díky svému malebnému umístění nejkrásnějším městem západních Čech. 
   Mezitím došli oba ke stříbrskému mostu a tam zůstanou stát. „Zde“, říká Franz, „prý vedl nejdříve dřevěný most přes řeku. V letech 1555 až 1560 byl vystavěn tento most s hezkou věží. Už ale nestačí současnému provozu, takže vedle má stát široký moderní most. (poznámka: nový most byl vystavěn po 2. svět. válce). Bývalý Harlass mlýn pod mostem se stal elektrárnou, takže zásobuje město světlem a proudem.“ Nyní jdou úzkým obloukem a vstoupí do hranic vlastního města a sice „nového města“. Na levé straně úzké silnice se zdvíhá vysoká dlouhá zeď, pozůstatek bývalých městských zdí. Stříbro bylo silně opevněné a jeho tři vnější věže stály ještě asi před padesáti lety. Teď musí oba své kroky trochu zpomalit, protože Pragergasse stoupá dost zprudka a je tam hodně živo chodci jako i vozy všeho druhu. Po asi 7 minutách stojí na velkém krásném náměstí. Má tvar pravého úhle (146 m dlouhé a 75 m široké) a je dokola obstoupeno patrovými domy. Karl neví, kam se dřív dívat. Přece se zastaví jeho pohled na velké vznešené budově na západní straně náměstí a ptá se „Co je to ten velký hezký dům?“ „To je radnice. Je vystavěna v renesančním stylu podobných není moc v naší vlasti. V roce 1543 byla její stavba dokončena. Stará výmalba, které se říká sgraffito, představuje důležité výjevy z minulosti hornického města Stříbra. Teď ukrývá kanceláře úředníků města, krajský soud a městskou spořitelnu“ Karl se ponořil do pohledu na vznešenou budovu. Teď ho ale vytrhne poznámka jeho bratrance ze zamyšlení: „Musíš se podívat na starou krásnu roubenou studnu“ Z té si berou vodu stříbrské ženy a dívky na vaření a pití, tak jako před staletími. Protože Stříbro dostane až v příštím roce moderní vodovod (pozn. 1929).“ Velmi se také líbí Karlovi staré městské domy na „letní straně“ náměstí, s hezkými portály a štíty. „Ulička tam mezi lékárnou a okresním hejtmanstvím vede k biskupskému studentskému domovu, Konviktu. V tomto velkém dvouposchoďovém domě bydlí žáci z naší vlasti.     „Teď se ale podívej doprava! Jednou z těch dvou velkých budov je gymnázium, kde budeš zítra zkoušen. To druhé je Lidová obecná škola.“ Jak se přibližovali oběma školním budovám, vychází na světlo ruina bývalého minoritského kláštera stojící za obecnou školou. „minoritský klášter byl založen v roce 1253, Ratimirem ze Schwanberga, tehdejším obecním hejtmanem von Prraumberg (z Přimdy). V kryptě minoritského kostela byla uložena 2 roky a 4 měsíce mrtvola Albrechta z Wallensteina. Klášter byl v roce 1785 zavřen císařem Josefem II. Úderem bleskem byl zapálen o sedm let později krásný velký kostel a od té doby je tu ruina. Podlouhlá klášterní budova vpravo vedle obecné školy je děkanství.“ Franz upozornil Karla ještě na památník války 1924 a na hezký mariánský sloup, ozdobu na stříbrském náměstí.
  Po cestě do bytu dovedl Franz svého příbuzného ještě k městskému kostelu. Je to trojloďová barokní stavba s gotickou věží 51 m vysokou. Hezká výmalba pochází od známého malíře Dollhopfa ze Schlaggenwaldu, který ji maloval 1766. Za vidění stojí také dva rodinné obrazy z let 1585 a 1635 a hezký obraz z roku 1534 (Uctívání tří starců), který je na jižní stěně presbyteria.
    Když sedí po obědě u otevřeného okna studentského pokoje a své pohledy upírají na nové městě do hezkého stříbrského zeleného údolí, vypráví Franz svému bratranci nejdůležitější z historie starého hornického města:
   „Stříbro děkuje za svůj vznik prastarému hornictví pro stříbro a olovo. Češi ho pojmenovali Stříbro, to znamená stříbro. První jisté zprávy o stříbrském hornictví pochází z 12. stol. V listině z roku 1266 je Stříbro jako poprvé označeno za město. Od počátku bylo opevněno. Čeští králové Jan, Karel IV. A Václav IV. ho vybavili velkými právy, takže rychle prosperovalo a vedle Plzně bylo jedním z nejvýznamnějších v západních Čechách.
  Husitské války se Stříbra silně dotkly. Žižka sice nemohl 1421 dobýt, ale o 5 let později to dokázal Přibik z Klenové, který město obsadil na 10 let. Císař Zikmund se pokoušel v letech 1427 a 1431 Stříbro dobýt zpět, ale vždy bez úspěchu. Německá armáda, která za tím účelem byla do západních Čech poslána, zpustošila okolí stříbra více než husité. Jen pomalu se město vzpamatovávalo ze škod husitské války. V bojích českého krále Jiřího z Poděbrad proti početným nepřátelům drželo město věrně s králem, proto potvrdil městu Stříbro všechna stará práva a vyzbrojil ho novými zbraněmi.
    V roce 1497 bylo město zasaženo strašným požárem, takže muselo být celé znovu vystavěno. Druhý požár v roce 1528 zničil třetinu všech domů.     Po další desítky let zažilo město velký rozkvět řemesel a první dobu výnosů. Bylo to bohaté město a mohlo vynaložit peníze na zkrášlování a opevňování. Tak byla vystavěna radnice v roce 1543, 1565 krásný městský kostel a 1573 kostel na starém hřbitově. Také mnoho bohatých občanů si nechalo postavit nové krásné obytné domy. Náměstí a nejdůležitější ulice byli vyspraveny, opevnění opraveno. Na místo starého, dřevěného mostu byl vystavěn kamenný most. Město koupilo statky, mlýny, rybníky a polesí a nabylo tím bohatých příjmů. 
    Ale doba lesku trvala ve Stříbře jen do třicetileté války. Podílelo se na povstání českých protestantů proti císaři Ferdinandu II. A ztratilo po porážce povstání všechny své majetky. Ne dost na tom, bylo císařem předáno do zástavy generálovi Ilowovi, který je měl ve svém vlastnictví 11 let. (Ilow byl v roce 1634 s Kinským, Trčkou a Neumannem v Chebu zavražděn!) Pak po dvou letech obdrželo Stříbro čtyři vesnice od císaře opět zpět.
    Když strašná válka skončila v roce 1648, vyvolávalo dřív tak krásné a bohaté město obraz nářku. Přes 100 domů leželo v troskách a popelu a zbylé budovy nebyly obyvatelné. Opevnění spadlo. Dříve kvetoucí hospodářství leželo bez užitku. Ani město ani občané neměli dost peněz, aby zahojili ošklivé rány války. Mnoho desítek let přešlo, než se Stříbro trochu dostalo z bídy.   Do válkou zničených a téměř vylidněných západních Čech putovali rolníci a řemeslníci z blízkého Bavorska. Přinesli německou řeč a německou kulturu do dosud české oblasti. Také ve městě stříbře nastal nástup německé řeči. Odteď bylo na radnici jednáno v němčině a ve školách se učilo německy.
  Ve válci Marie Terezie a v napoleonských časech trpělo Stříbro průchodem mnohých vojsk. Vojáci žili vždy na úkor obce. 
  Ale napoleonské války přinesly rozmach hornictví ve Stříbře. Staré olovárny byly opět v provozu a nově otevřeny. Mnoho desítek let trval nový rozkvět stříbrského hornictví, až do 60. let uplynulého století, kdy vzal za své. Stříbrské olovo stálo víc než měď a už ho nikdo nekupoval, jeden cech za druhým musel zastavit provoz. Ve druhé polovině minulého století zmizely městské zdi a věže. Dnes jsou tu jen jednotlivé zbytky dřívějšího opevnění, pod ním tzv. židovský a ? tak jako bašta proti starému hřbitovu. 
   Propadem hornictví bylo stříbro nuceno přeorganizovat se. Obyvatelé se museli zabývat zemědělstvím, řemesly a obchodem. Stříbro bylo sídlem více státních úřadů. Mělo Gymnázium, učitelský ústav, později kasárna. Konečně se usídlily také dva průmyslové podniky – zrcadlové lišty? A továrna na koberce, čímž pro Stříbro vznikly další možnosti výdělků. 
  Světová válka uvrhla mnoho stříbrských rodin do žalu a bídy. Ke vzpomínce jsou padlí synové na podzim 1924, připomíná je památník na východní části náměstí. A přece měla strašná válka pro město něco dobrého, oživila opět hornictví. Toho času (1928) bylo na dvou místech, na Adalbertzeche nedaleko Galgenberg a na Rondšperku bohatými peněžními prostředky a pomocí moderních strojů ve velkém pracováno, přičemž stovky mužů a žen si denně našli výdělek. Tak se Stříbro také tehdy stalo vedle Plzně nejdůležitějším městem západních Čech.“ 
   Odpoledne doprovodil Franz svého příbuzného přes prudký Smuteční vrch do krásného stříbrského údolí. Po cestě přišli ke starému hřbitovu. Většina hrobů tohoto už 35 let nepoužívaného hřbitova je zarostlá vysokou trávou a květinami. Mnoho nese dobře propracované kované kříže. Malý gotický hřbitovní kostel pochází z roku 1573. Byl farním kostelem předměstí. Pod hřbitovem přijdou za pár minut do plavecké školy a k červené lávce. Mže teče široce a klidně. Přejdou potůček u Červeného mlýna, dojdou na střelnici bývalého svazu střelců, kde si vychutnávají hezký výhled. 
  Na další procházce navštíví prastarý kostelík sv. Petra. Na malém hřbitově, kterým je obklopený, jsou pochování mrtví z vesnic Wuttau (Butov), Vranov a Svinná. Tak tato podivuhodná stavba kostelíčka byla nejdříve farním kostelem vesnice Doubrava, která byla husity zničena v roce 1421. 
  Pod kostelíčkem přijdou do stříbrského parku. Ten se táhne asi půl hodiny podél levé strany hlubokého prudkého stříbrského údolí. Jsou krásou parku úplně uneseni. Neví, co dřív obdivovat: Prudce padající stěny, divoké romantické uskupení skal, hlučící řeku, staré cechovní domky na pravé straně břehu nebo krásné stezky. Za každého ročního období se tu dá s chutí projít, protože Vítr nebo počasí stezkám neuškodí. Zvlášť hezké je to na jaře,když kvetou šeříky a kosi zpívají, jako na podzim, když listí stromů a keřů kvete všemi barvami. V horní části šplouchá ve skalnaté postýlce Parkový potůček, který tvoří mnoho malých vodopádů a pod pivovarem se vlévá do Mže.
   Na jejich dalším výletu do okouzlujícího okolí města už nemůžeme oba studenty doprovázet.“

1-9 of 9