Remiger Johannn Nepomuk

* 4.5.1879 ve Zhoři, † 21.5.1959 Gauting, Bavorsko, SRN
Zdroje:
 Mons. Remiger Johannn Nepomuk, ThDr. se narodil 4. května 1879 ve Zhoři v rodině sedláka Johanna Remigera a jeho ženy Kathariny. Národní školu navštěvoval v obci Skapce a poté státní gymnázium ve Stříbře, kde také maturoval. Po studiích teologie byl v Římě 24.5.1902 vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti působil jako kaplan na několika místech. Po dobu 18 let vykonával úřad profesora náboženství na stříbrském gymnáziu (od r.1910) a učitelském ústavu (od r. 1920). Podle sčítacího z r. 1921 bydlel ve Stříbře v Kostelní ulici čp. 99 (tehdy Kirchengasse) - shodou okolností se ve stejném domě narodil i Rudolf Haas, který se rovněž nachází v tomto seznamu. V r. 1922 se Dr. Remiger stal členem kapituly a přijal biskupské svěcení. Po odsunu do Bavorska v r. 1946 podlehl 21.5.1959 záchvatu mrtvice a byl pohřben do biskupské hrobky v Mnichově.




















"ukázka z "Knihy vzpomínek" Dinkelsbűhl 1995, překlad Pavla Charvátová 2003
(Z knihy "Johannes Nepomuk Remiger, poslední německý světící biskup v Praze", vydal Walter Doskocil)


Poslední německý světící biskup v Praze 

Prof. Dr. Anton Ernstberger

   Kdo svítícího biskupa Remigera znal, ten mi jisté následující vyprávěni uvěří a nebude pochybovat o pravdivosti popsaných události. Byl zosobněním nenáročnosti, skromnosti a dobroty srdce. Neznal stavovskou povýšenost, neznal pýchu. I jako biskup, jako "Excelence", zůstal tím, kým byl předtím - obyčejným člověkem.
   Nevím dnes už přesně, kdy to tenkrát bylo. Ale jisté na podzim nebo v zimě r. 1937. Neboť tenkrát jsem si ve Stříbře vybudoval nový domov a jezdil na víkendy, vždy v pátek, poledním rychlíkem z Prahy domů do Stříbra.
Tenkrát byl tedy zase jednou pátek, já procházel vlakovou soupravou, připravenou k odjezdu a hledal si klidné místečko. Tu jsem v oddělení třetí třídy zahlédl světícího biskupa Remigera. Byl sám, kněžské roucho zapnuté až ke krku a kolem něj měl silnou šálu - očividně proto, aby skryl fialovou barvu své biskupské hodnosti - a modlil se breviář. Mlčky jsem pozdravil. Přátelsky mi podal ruku, zavře1 knihu a vyzval mě, abych se posadil naproti němu. Tehdy zača1 srdečný a vřelý rozhovor a živě se zajímal o vše, co se mého povoláni a práce týkalo. Že jsme se, dva lidé z Egerlandu, bavili "egerländisch", se rozumělo samo sebou. Mluvili jsme především o Egerlandu, o vlasti jeho i mé, hlavné o Stříbře. Jen s jednou věcí se světicí biskup Remiger nemohl smířit. Totiž s tím, že jsem při oslovováni používal titulu, který mu jako biskupovi příslušel: "Excelence". Co tehdy říkal a jak to říka1 vím ještě dnes přesně, slovo za slovem i s melodii jeho hlasu. Má vzpomínka je dokonalým obrazem jeho charakteru:
   "Člověče, neříkejte mi přece Excelence! No tak co mém tedy říkat? Vaše biskupská milosti? Ne, to také ne: Říkejte mi prostě tak jako já Vám - pane doktore." Odmítl jsem a poukázal ještě na to, že by měl jako biskup jezdit první třídou, rozhodně ne třetí. O tom už ale vůbec nechtěl slyšet a se smíchem ale rozhodnosti odpověděl: "Ne, ne, ne. To už takhle zůstane. Jsem takhle zvyklý."
   Jindy jsem jel opět s biskupem Remigerem ve stejném vlaku z Prahy do Stříbra. Bylo to v zimě a bylo velmi chladno. Během jízdy mi řek1, že vždy musí z Prahy pryč a odjet do Stříbra. Z to potřebuje. Tam že kromě Stříbra navštíví také Kladruby, kde byl dříve kaplanem a vesnici Zhoř, své rodiště. Tam chodivá lesem, polemi a loukami, po všech cestách, které od mládí zná. Pak se prý cítí dobře.
   Když jsme vystupovali z vlaku, upozornil jsem ho, že je velmi chladno a že by si měl obléknout rukavice. Ukázal své holé ruce, tře1 je pobaveně o sebe a řekl: "Vy mi to asi nebudete věřit, ale já žádné rukavice nemám. Nikdy jsem žádné neměl. Nepotřebuji je. Mně zima není. Jednou jsem jich jeden pár dostal a hned jsem je daroval někomu jinému."
   Potom mi podal svou ruku bez rukavice, řek1"Na shledanou" a vydal se na cestu do Kladrub. Jak často o tom přemítám: Biskup bez rukavic? Ty, které patřily k jeho ornátu, nosit musel. Jiné však nepotřeboval.