Okolí města

   Nejen ulice, náměstí a domy tvoří město. Většina z obcí má ve svém okolí nějakou tu zajímavost, ať již historickou, či přírodní. Také v blízkosti Stříbra bychom lecos našli. Poohlédněme se tedy na následujících snímcích po nedalekém okolí.


http://goo.gl/Tq4LnW                http://goo.gl/fzlMcF
                      obr.1256                                             obr.1257

Průzkum okolí našeho města zahájíme snad nejlépe u Červené lávky. Tam se také dostaneme na pravý břeh Mže, kde posléze i setrváme Pro začátek zvolme obtížnější výstup cestou směrem k železničnímu viaduktu, kterým i projdeme. Již odtud nejspíš musel být viditelný přízemní domek, jemuž ne právě veselé pozadí tvořila halda blízké šachty. Uvedená stavbička byla registrována jako čp.383 a v okamžiku vzniku přiloženého snímku jej obývala rodina Stružků. Osudným se čp.383 stalo právě sousedství dolu a jeho haldy. S obnovením těžby ve zdejším revíru pochopitelně a neodvratně halda rostla, až začala kolidovat s obyvatelností uvedeného stavení. To muselo být tudíž vyklizeno a jeho zbytky pak zvolna zmizely pod zásypem rubaninou. Přejdou věky a možná, že právě tady objeví archeologové „unikátní základy předměstského obydlí lidu druhé poloviny dvacátého století (n.l.).“ Ke druhému obrázku si dopřejme nejdříve trochu historie. Kalendárium Stříbro do roku 2000 k roku 1837 uvádí :„Na Ronsbergu byla z výtěžku sbírky mezi stříbrskými věřícími postavena křížová cesta se čtrnácti kapličkami jednotlivých zastavení.“ K roku 1892 pak jiné prameny zmiňují: „Měšťan Battiek nechal zrenovovat zastavení Křížové cesty. Náklady na restaurování obrazů převzala paní Lisy, vdova po obchodníkovi a majitelka domu čp.59.“ V záznamech opět pokračuje Kalendárium slovy: „Srpen 1926 Stavitel Josef Ernstberger dal podle přání své zemřelé matky postavit kapličky pro 14 zastavení křížové cesty na Ronsbergu, k nimž tašky na stříš­ky dodala městská obec a vikář Kriegelsteiner dal bíle natřít dřevěný kříž na vrcholku.“ Jiný zdroj pak ještě k téže záležitosti dodává: „…bohatý výtěžek veřejné sbírky, ze kterého byl financováno pořízení nových olejových obrazů do jednotlivých kapliček.“


http://goo.gl/T18CYS                http://goo.gl/aNzVF1
                    obr.1258 (1964)                                     obr.1259 (1964)

Údajně ještě v prvních poválečných létech se konala na Křížovou cestu procesí. Pak ale přišla doba nezájmu, takže kapličky pozvolna chátraly. Přesto se prý podařilo většinu obrazů zachránit a bezpečně uložit. Zde použité snímky kapliček křížové cesty zachycují stav v roce 1964


http://goo.gl/0oYZkEhttp://goo.gl/ZwL9iW
                    obr.1260                                        obr.1261 (1979)

Tímto nedatovaným snímkem pomyslně staneme na nejvyšším místě vrchu, známého stříbrským jako Ronšperk (německy Rondsberg), někdy je též použito názvu Křížový vrch. Pořídit v současnosti konfrontační záběr znemožňuje vzrostlý lesní porost.
Jestliže sestoupíme k patě zmíněného kopce narazíme na důlní odvodňovací stoku. Rozhodneme-li se pokračovat po proudu řeky nemůžeme minout, jako již tolikrát, připomínku let těsně předválečných. Na příklad tento řopík (oficiálně E-22č53_A-180) byl vybudován ve druhé polovině roku 1937. Náhodně pořízený snímek nese shodou okolností symbolické datum, kdy i zbytky opevnění ve vnitrozemí pozbyly jakéhokoli opodstatnění a celá prvorepubliková československá armáda se stala pouhou vzpomínkou. Je totiž 15. března. Jenom roků od té doby uběhlo celých čtyřicet, takže fotografující procházel oněmi místy v roce 1979.


http://goo.gl/0TBfxRhttp://goo.gl/dtQfRL
                  obr.1262                                              obr.1263

Soutok odvodňovací stoky s řekou Mží máme již v těchto místech za sebou. Ještě v padesátých létech (20. stol.) by se nám otevřel pohled na připomínku zcela jiného druhu, nežli je shora zmíněné království boha války. Tentokrát budeme mít co do činění s hájemstvím svaté Barbory a svatého Prokopa. Stávala zde totiž provozní budova dolu zvaného Dolní Dlouhý tah. Stavba byla situován u cesty tak, že z našeho pohledu zadní stěna stála na úrovni vyústění příslušné štoly (viz kapitola „Doly a dolování“). Já osobně pamatuji onu budovu jako již značně „ruinózní“ – až ponuře strašidelnou. V takovém stavu zřejmě nalezli objekt i tvůrci Elaborátu 49, neboť k opuštění objektu došlo již v předválečných létech. Bourací a likvidační práce v oněch místech však nedovedu časově zařadit.
Snímek vpravo nabízí pohled do těchže míst z opačného směru, tedy od východu. Zajímavý zde může být lehký náznak vilky vykukující za štítem zmíněné provozní budovy. Vilka stávala přímo u cesty, zbytky jejího zdiva jsou stále zřetelné. Dle mých vzpomínek byla obydlena ještě ve druhé polovině padesátých let (20. stol.).
Oba přiložené snímky pocházejí z elaborátu „Dolování ve Stříbře“ (ing Bohuslav Špachmann -1949), kterým byl na výzvu tehdejšího Ústředního ředitelství čsl. dolů zmapován stav stříbrského horního revíru v létech těsně po válce a posouzeny možnosti obnovení zdejší těžby. (Tím zároveň i objasňujeme pojem „Elaborát 49,“ používaný i v jiných kapitolách.)


http://goo.gl/g695zVhttp://goo.gl/RTyU4y
                  obr.1264                                       obr.1265 (duben 2008)

Jestliže se předešle zmiňovaná „provozní budova“ nijak výrazně nezapsala do povědomí poválečných generací stříbrských občanů, pak pomístní název „U Pičmana“ je snad ještě stále pojmem. Na dohled od Dlouhého tahu totiž přehrazuje řeku Mži jez, jímž zvednuté hladiny využívala vodní elektrárna (v dnešní terminologii „malá vodní elektrárna“). A právě podle poválečného správce, strojníka a přímého obyvatele objektu v jedné osobě se tady říkávalo a ještě dones říká: „U Pičmana.“ Konec elektrárničky a všeho s ní souvisejícího přinesla výstavba vodního díla Hracholusky, kdy vzedmutá hladina prý měla, dle některých informací, sahat údajně až k Červené lávce. (Zde je však nutno zvážit spolehlivost „zaručených zpráv“, šířených ústním podáním, které dokonce fantazírovaly i o přístavišti parníků pod Stříbrem.)
Zobrazené vodní dílko vzniklo původně jako drtírna vytěžené rudy - stoupa. Ve dvacátých létech (20. stol) byla tato přeměněna na elektrárnu pro potřeby dolu Leo. Někdy koncem padesátých let (20. stol.) pak byla elektrárna přeměněna ve zbořeniště, v kterémžto stavu setrvává dodnes. Zhruba ze stejného úhlu zabíraný snímek z 27. dubna 2008 je toho dokladem.

http://goo.gl/K3RBjp          http://goo.gl/HZl1Tb
                 obr.1266 (20.léta)                               obr.1267 (pol.50.let)

Zdá se, že levým záběrem jsme svědky právě probíhající, či snad již dokončované, přestavby bývalé stoupy na výše zmíněnou elektrárnu – tedy léta dvacátá (20. stol.). Pohledem přes jez jsme pokročili přibližně o třicet let dále, do poloviny let padesátých.


http://goo.gl/IIEi47               http://goo.gl/eoV09e
                  obr.1268 (50.léta)                                       obr.1269

I první položka této stránky zůstává v padesátých létech. Dokonce je pravděpodobné, že muž v popředí je onen legendární pan Pičman.
Horší rozhodování v dataci však nastoluje snímek druhý. Vedle zřetelného zobrazení objektů při vyústění štol Dolního Dlouhého tahu je zde zachycena i budova stoupy (později elektrárny), která se, při porovnání s následující dvojicí pohledů, nepochybně hlásí k datování ještě staršímu. Orientačně by snad mohl posloužit údaj, podle kterého měl 27 srpna 1899 měl „Pochwerk“ (drtírna rudy) sloužící Dolnímu Dlouhému tahu vyhořet. Možno tak předpokládat, že budova stoupy byla při obnově mírně zmodernizována.


http://goo.gl/sHF3Xwhttp://goo.gl/iPYmaJ
              obr.1270 (před 1910)                                     obr.1271

A stále ještě kauza „Pičman“ – pouze jsme nad věcí získali patřičný nadhled. Samozřejmě že v dobách kolorovaných pohlednic tato místa ještě neměla potuchy o panu Pičmanovi a zřejmě ani o budoucí elektrárenské kariéře celého objektu. Zde zobrazená realita spíše mluví ve prospěch již zmíněné drtírny rudy. Zároveň si můžeme i ujasnit polohu výše uvedené provozní budovy (červená střecha cca uprostřed) a vyústění štoly Dolního Dlouhého tahu. Technologická provázanost obou výrobně ekonomických jednotek je pak zcela zřejmá zvláště z levého vyobrazení. Barevná pohlednice byla uchvácena mašinérií poštovního úřadu ve Stříbře v roce 1910, černobílá pak datována není.


http://goo.gl/XrVbrMhttp://goo.gl/gWztQp
                   obr.1272                                     obr.1273 (duben 2007)

Prodloužením vycházky po proudu řeky by nás cesta od „Pičmana“ zavedla po několika minutách pohodlné chůze k dalšímu zastavení. Stanuli bychom ale bohužel na opačném břehu, nežli ležel objekt našeho zájmu. Naštěstí tu však existovala jakási visutá lávka, která problém přírodní překážky řešila. (Dnes zde máme lávku novou, které se údajně přezdívá „Zíkova“.) Pokud jsme již tedy vstoupili na levý břeh, byla tu možnost vrátit se kousek proti proudu a pozorovat vodu, přepadávající přes jez nebo proudící do náhonu. Náhon by dosti dlouhý a na jeho konci opět kralovala malá vodní elektrárna, taktéž kdysi ve službách místních dolů (viz dále). Jinak bylo možno v místě narazit na mnou nedefinovatelný počet domků (jeden nebo dva?). Celá lokalita bývala a je známa pod přízviskem „U Hamru“, což zřejmě pramenilo ze skutečnosti, že i zde kdysi pracovala drtírna rud. V případě Hamru se vliv přehrady Hracholusky doopravdy projevil, zvláště pak při maximálním stavu hladiny. Přesto však jsou zbytky jezu, náhonu i budov stále zřetelné. Barevný snímek zachycuje stav v tomtéž místě dne 27. dubna 2008.

         http://goo.gl/GgvPH7        http://goo.gl/mncEZh
                  obr.1274 (1900)                                   obr.1275 (1938-45)

K diapozitivu „Bobík a komín“ se muzejní archiv vyjadřuje slovy: „V Hamru 1900.“ Jedná-li se skutečně o uvedenou lokalitu mohli bychom připojit poznámku čerpanou z kroniky „Mies 1877 - 1945“ (Wilhelm Weschta, Dinkelsbühl 1971), kde se na straně 93 pod heslem „Ruinen“ uvádí přibližně následující: „V roce 1916 koupil butovský mlynář Röhling komín bývalé drtírny rudy U Hamru, který byl ozdoben perlíkem a želízkem. Po zboření komína zbyly jen jako ruiny obvodové zdi drtírny. Zachována zůstala strojovna turbiny a kompresoru, sad a obytný dům.
K darování pohlednice „Bunker b. Mies i. Sudetengau“ snad není třeba obšírného komentáře. Ve vztahu k této konkrétní stránce je na ní zajímavé levé dolní políčko, na kterém máme zachycenu právě partii s domky „U Hamru“. Rámcově se nám podaří i obrázek datovat, neboť jeho patřičným zvětšením objevíme…hle…z okénka podkrovní světničky visí prapor se známým symbolem dramatických dějů let třicátých a první poloviny let čtyřicátých. Mimo to by v dobách první republiky bylo fotografování pevnostní linie takříkajíc „vo kriminál.“


http://goo.gl/hiue3nhttp://goo.gl/MsoTlx
                  obr.1276                                              obr.1277

A pokud by nás U Hamru ještě neopouštěly síly a chuť k poznávání, určili bychom si za nejzazší bod našeho putování po proudu řeky další vodní dílo, v tomto případě spíše jen „dílko“ – malou elektrárničku na levém břehu Mže, jen několik stovek metrů pod Hamrem. K tomuto objektu se nám však bohužel dosud nepodařilo zjistit jakékoli údaje. Z okrajové zmínky se můžeme jen dohadovat o návaznosti na místní důlní činnost, fotografii by pak bylo možno považovat za produkt let dvacátých (stol 20.).
Dalším obrázkem zaměříme svoji pozornost směrem zcela opačným. Na říčce Úhlavce stával a dosud stojí mlýn známý dříve jako Obecní mlýn. Z vyprávění pamětníků jsem pochopil, že v objektu bylo zároveň provozováno i pohostinství, pročež se tato místa stala oblíbeným cílem nedělních vycházek stříbrských občanů. K přiblížení atmosféry takových výletů cituji pamětnickou vzpomínku „…my kluci jsme dostali limonádu a chléb namazaný sádlem, táta si dal pivo…a pak se šlo domů.“ Z četných dochovaných fotografií lze usoudit, že oblíbenost místa lákala i k pořádání různých akcí, počínaje divadelními představeními, přes tělovýchovné slavnosti typu „spartakiáda,“ až po přebory ve střelbě na hliněné holuby. Konec romantickým výletům a kulturním akcím učinila léta šedesátá, kdy mlýn a okolní prostor zabrala pro své potřeby armáda (cca v r. 1961), která je jeho držitelem i v současnosti.


http://goo.gl/7AcnkJhttp://goo.gl/OSe1mV
                 obr.1278                                        obr.1279 (asi 1965)

Od Úhlavky se znovu vrátíme k „matičce Mži“ abychom ukončili naší výpravu proti proudu řeky mlýnem U všech svatých. Pohlednice (vlevo) není nijak datována, z kvality snímku a techniky tisku možno usuzovat tak na první léta století dvacátého.
Pravou fotografií zvěčnil cca v roce 1965 daná místa pan Václav Purkart, který kdysi s rodiči v objektu mlýna bydlel. Strojní zařízení bylo po válce ještě plně funkční a bylo schopno zásobovat celý objekt elektrickým proudem. Zároveň i občas posloužilo k příležitostnímu mletí. Přibližně v roce 1960 přešel celý areál do vlastnictví n.p. Benzina, kterýžto podnik si zde zřídil rekreační středisko. V současnosti nemovitost v soukromých rukou.


http://goo.gl/bHHgJt                  http://goo.gl/9VWTWM
                  obr.1280 (1956)                                       obr.1281 (1956)

Oba snímky na této stránce byly pořízeny v roce 1956 a nesou shodný popis „Neumannův sloup.“ Jelikož v onom roce šestapadesátém se již jednalo o záležitost…jaksi…dvoudílnou, máme tudíž vlevo zachycen dřík sloupu, vpravo pak hlavici. Sloup bychom nalezli za Stříbrem, vlevo od silnice k Milíkovu, v místech, kde začíná uvedená komunikace klesat dolů k řece. Název „Neumannův sloup“ se, dle tradice, vztahuje k datu 25. února 1634 a „chebskému velemordu“, kdy se určité „výhrady“ k Valdštejnově osobě staly osudnými i několika lidem z jeho okolí. Mezi postiženými byl i setník Neumann. Eskorta, převážející pak ku Praze těla „postižených,“ byla poslem dostižena ve Stříbře a přikázáno pohřbít nebožtíky na místě. Valdštejn, Kinský a Trčka byli pohřbeni v minoritském klášteře, Neumann potupně zahrabán na Šibeničním vrchu. Důvody nedůstojného uložení Neumannových ostatků jsou vysvětlovány několika způsoby. Např. se mělo jednat o císařovu pomstu, za opakované neuctivé vyjadřování se o císařském majestátu a jeho nositeli, navíc měl být Neumann tajným protestantem a v neposlední řadě nebyl ani šlechtického původu. Jak poučné i pro dnešní doby. K samotné Neumannově osobě se nám nepodařilo zjistit bližší údaje. Snad jen to, že bývá často uváděn jako Jindřich Niemann s titulem Dr. Mýtus pohřebního místa nebohého Neumanna ovšem bourá názor odborníků, kteří tomuto sloupu připisují funkci tzv. brzdného kamene, zvaného v Čechách též čuba. Tito předchůdci dopravních značek bývali od dob Marie Terezie umisťováni u cest jako předzvěst prudkého klesání – čili pro vozku signál „Pozor, začni brzdit!“

«oOo»